Že by nikdo nechtěl změnu?
Žijeme ve spotřební době, spotřeba se cení víc než výroba, spotřeba se cení víc než znalosti, možná však spotřebováváme sami sebe a svoji budoucnost. FOTO: ARCHIV DL
29. srpna 2009 „Filozofové se shodují na tom, že společnost degraduje. Ekonomové zase tvrdí, že hospodářství nevzkvétá, a to jsme si nesáhli ještě na úplné dno. Arogance našich zvolených politiků se zvyšuje dle hesla: „Všichni jsme si rovni, jen někteří z nás jsou si rovnější“.
Individualismus, klientelismus a protekcionismus to vyhrává na celé čáře. Nepravdivá prohlášení a plané sliby zaplavují média. Slušnost je považována za slabost. Porušování dohod za chytrost a nepracovat se alespoň některým z nás vyplatí,“ asi tak by mohl vypadat novoroční projev prezidenta České republiky. Tedy alespoň ve chvíli, kdyby si členové naší výkonné moci uvědomili, že kromě nich žije v naší zemi ještě deset milionů lidí.
Jenže díky reformám „Cikrtů, Julínků a Rathů“ zdravotnictví neléčí. Monopoly zneužívají svého postavení. Továrny, které 100 i více let fungovaly, najednou chátrají. Zemědělci krachují. Obdělávat pole se nevyplatí. Chovat dobytek je ztrátové. Nezaměstnanost roste.
Učitelé jsou žáky utiskováni. Sportovní hvězdy, které zapomínají, že by bylo dobré občas místo dobře placeného klubového dresu v cizině obléci i dres reprezentační, jsou podle některých médií našimi vzory. Znalosti studentů se snižují, historie je jim často vykládána podle dogmatiků, kteří neakceptují právo na vlastní názor. Ztrácíme schopnosti předků.
Televize nás opíjí seriály, jejichž umělecká hodnota se rovná nule. Zprávy v médiích jsou tendenční, často v ní dostává prostor jakási TOP strana, jejíž předseda neumí ani pořádně česky. Naše předchozí národní pýcha ve všech oblastech byla rozdrcena.
Zásoby plynu a ropy se na celém světě zmenšují. Mezinárodní napětí roste. Rusko nám nabízí plyn a ropu, Amerika radary a rakety. Naše politická reprezentace dává paradoxně přednost radarům, přestože to většina obyvatel republiky nechce.
V centru měst naši předci vlastnili nejlepší ochody, nyní tam jsou Vietnamci nebo rozbitá okna polorozpadajících se domů. Pěstovali jsme jablka, dnes je dovážíme. Chovali jsme krávy na maso a mléko, nyní je ve velkém vybíjíme. Říkají nám, že pěstovat obilí je ztrátové. Hledá se zástupný nepřítel pro zastínění skutečných problémů – teroristé, extrémisté, takzvaná nestátotvorná opozice…
Žijeme ve spotřební době, spotřeba se cení víc než výroba, spotřeba se cení víc než znalosti, možná však spotřebováváme sami sebe a svoji budoucnost.
Čínský export pořád roste. Spojené státy se zadlužují a jejich největším věřitelem je právě Čína. Kdysi průmyslově rozvinutá Česká republika vyklidila perspektivní východní trhy, ostatně nyní už téměř nic nevyrábíme, jen můžeme montovat složité hi-tech technologie vyrobené jinde. Tedy alespoň do té doby, než se výrobce přesune trochu dále na východ.
V EU nás díky nevybíravé „kulturní“ atrakci Entropa neberou vážně. Jsme nespolehlivou figurkou na velké šachovnici mezinárodní politiky. Přesto posíláme své vojáky tisíce kilometrů daleko bojovat, za co…?
Rodina už neznamená pro politiky, komentátory a bohužel i část společnosti to, co dříve. Zadlužujeme sebe a svoji budoucnost. A tak kupujeme na dluh, na co už dávno nemáme. Stát, polostátní firmy, občané i jimi „milovaní“ politici. Všichni jsou nespokojeni, ale že by nikdo nechtěl změnu…?
Blíží se parlamentní volby v ČR. Inu, uvidíme…
Václav Prokůpek

