internetové noviny / elektronický archiv

Jezdí rally a fandí DS

Patrik-kovar-v-kokpitu-auta

Patrik Kovář (spolujezdec) v kokpitu auta. FOTO: ARCHIV DL

28. května 2009 Patrik Kovář je 18letý mladík, který svůj volný čas netráví jako většina dnešní mládeže, ale věnuje se především automobilovému závodění. Je však také současně přívržencem Dělnické strany. Pochází z Veselí nad Moravou a momentálně studuje obor automechanik na střední odborné škole. Více o něm a jeho zálibách se dočtete v následujícím rozhovoru pro Dělnické listy.

Jak dlouho už se automobilovým závodům věnuješ?

Automobilovým závodům se věnuji téměř odmalička. Začínalo to v roli diváka u televize. Vždy jsem snil o něčem podobném jako ti „páni“ a „dámy“, co jezdí po klikatých lesních cestičkách, zaprášených polních cestách a podobně. První dojmy, když jsem viděl jeden závod naživo, byly však příšerné. Už nikdy nepojedu na závody, říkal jsem si tenkrát v duchu. Ten rachot a ta rychlost, brrr, šel mi mráz po zádech. Jenže... Když ji miluješ, není co řešit (smích) a já se zřejmě zamiloval do rallye.

Další závody na sebe nenechaly dlouho čekat a já se v roli diváka vydal snad přes celou republiku křížem krážem. Později jsem začal pracovat jako kameraman pro studio zaměřené právě na výrobu DVD z rallye. Zanedlouho jsem se ocitl jako mechanik v servisu. A aktivně jsem do závodního vozu, v horkém sedadle spolujezdce, usedl v roce 2007. Ze závodu jsme si odvezli 1. místo.

Vždy bylo mým snem jezdit jako řidič. Jenže jsem postupem času zjistil, že na to nemám potřebné finance, zázemí a zkušenosti. Dnes můžu říct, že práce spolujezdce mě natolik uchvátila, že už bych snad ani neměnil svůj „notýsek“ za „volant“, ale kdo ví... Třeba se ještě leccos změní. Určitě si to alespoň jednou chci co nejdříve vyzkoušet.

Strach k závodění patří

Jaké prožíváš pocity při svých závodech? Měl jsi třeba někdy i strach?
 
Strach? Určitě, pokaždé. Kdo říká ze závodníků, že nemá strach, tak si myslím, že lže. Není možné jet třeba 120 km za hodinu mezi stromy v lese a říkat, že nemám strach. To prostě nejde. A to jsem uvedl ještě tu mírnější a přijatelnější formu. Co potom když prší a zamotají se např. stěrače a podobně.
 
Pocity? Předstartovní atmosféra, tak tomu říkám. Je to týden plný drásajících nervů, zda vše klapne, zda máme to a tamto. Ale poté, když už sedíte konečně v tom autě na startu, jakoby z vás vše opadne. Čekáte na „celou minutu“ až odstartujete a najednou se auto odtrhne, a vy jedete. Nepopsatelný pocit.

Prožil jsi už nějakou vážnější autonehodu?
 
Bohužel ano. Hned na prvním testování. Testovali jsme pouze sehranost posádky a rozpis. I přesto si to auto nasměrovalo na čtyři trnkové stromy. Ve 100km/h se zablokovalo řízení v zatáčce a auto si to nasměrovalo do škarpy, v té „číhal“ schovaný pařez, který nás nakopl a my jsme nějakými podivnými až gymnastickými kombinacemi letěli právě na zmiňované trnkové stromy. Já osobně si pamatuji toto: „Stopadesát probrzdi, levá čtyři ... dopr****“ ... a pak už jen jak jsem se probudil a auto leželo na boku. Cítil jsem všude olej a dým z motoru. Podíval jsem se doleva a zeptal se řidiče zda je v pořádku, poprvé neodpověděl, tak jsem to zkusil ještě jednou a odpovědi jsem se bohudík dočkal.
 
Jak se k tomu staví tví rodiče, nemají o tebe strach, při tak nebezpečné zálibě?
 
Rodiče mi dělají velkou oporu. Bez nich bych byl nic a to myslím vážně. Díky nim jsem tento kolotoč a životní sen mohl začít. Díky nim jsem se k tomu všemu dostal. Přitom paradoxem je, že nejsme závodnická rodina jak tomu většinou bývá. Jsem snad první z naší celé rodiny kdo závodí v automobilových závodech. Rodičům, stejně jako kamarádům a sponzorům chci velmi poděkovat. Bez nich by to nikdy nešlo.

Patrik-kovar 

DS bojuje do roztrhání těla

Jaký máš postoj k Dělnické straně?
 
Když řeknu první dojem, tak to bylo velké nadšení. Nečekal jsem, že se „objeví“ něco podobného a myslím, že to naší republice hodně chybělo. DS mě nadchla tím jak si jde za svými plány. A jaké ty plány vůbec jsou! To bylo to proč jsem začal DS obdivovat.

Bohužel, jak tomu bývá, ne každý je spokojený, ale o to víc si DS vážím. Kdybych to srovnal se závoděním (smích), tak DS má občas tak trnitou cestu, jako kdyby jela 30 km po rychlostní zkoušce na defektu kola. Ale dojela! A to je důležité! Ted zřejmě hodně lidí nepochopí co jsem tím chtěl říct tak zjednodušeně. DS bojuje za správnou věc, a bojuje do roztrhání těla!
 
Co plánuješ po dokončení studia, které tě letos čeká? A co je v životě tvou hlavní prioritou?
 
Po snad dokončení studia (smích), ne, určitě ho musím dokončit, takže po dokončení studia se chci vrhnout zřejmě rovnou na práci. Jestli jako automechanik nebo řidič, to ještě netuším. Uvidíme co mi život nachystá. Mojí prioritou je najít si hodnou přítelkyni :-), což ne a ne, nechce se jim nebo nejsou hodné (smích), založit si nějakou rodinku a nadále se věnovat závodění. Proč jej zmiňuji až na konec? Asi proto, že si žádný velký cíl nedávám. Samozřejmě každému je jasné, že bych se chtěl postavit na start závodu Mistrovství světa. Ale proč to říkat nahlas :-).
 
Určitě chci pokračovat v tom co jsem začal, a ta havárie na úvod mé „kariéry“, tak ta mám pocit, že mě právě přinutila nebo nějak okouzlila v tom pokračovat. Každý si tenkrát myslel, že již do auta nesednu, ale opak byl pravdou. Havárie k rallye patří a pokud někdo říká, že jsme blázni, tak si to nemyslím. Kolikrát je horší cesta na nákup, kde vás „smete“ nějaké podnapilé hovado a ještě vyvázne téměř bez trestu. Do závodního vozu už sedáme s tím, že ty, co jsme milovali nebo měli rádi, už třeba nikdy neuvidíme a že do něj taky sedáme naposledy.
 
Jsem rád, že jsem mohl na našem voze vézt se ctí logo DS. Poděkování patří také mému novému kolegovi Tomášovi Kunderovi, se kterým jsme právě vezli při našem společném premiérovém startu (jsme nově složená posádka) na našem závodním voze Škoda Favorit Rally reklamu DS.
 
Přeji DS co nejvíc úspěchů, fanoušků a členů. Společnými silami se dostaneme k cíli!

Ptala se Lucie Šlégrová

www.patrik-kovar.ic.cz