Pplk. v.v., Josef V. Tománek
Vážení mladí přátelé, vlastenci!
I já patřím k těm, pro které láska k vlasti byla vždy samozřejmostí. O vaší straně a o vašich názorech na život v naší zemi jsem toho moc nevěděl. Jen to, co člověk může slyšet v televizi a číst v novinách. Více jsem se dozvěděl až z vašich novin, Dělnických listů č. 23, které mi do nemocnice přinesl jeden můj dobrý přítel.
Když jsem se do nich začetl, tak mi srdce, jak se básnicky říká, zaplesalo. A mohu vám všem říci, že už jsem pomalu přestával věřit, že se ještě někdy naše národy vzpamatují a připomenou si na naši slavnou minulost časů království Českého, kdy toto stálo v Evropě na jednom z prvních míst. Že někdy dokáží ze sebe setřást ponižující úděl novověkého evropského poddanství, v němž jsou jednotlivé národní celky teď záměrně rozmělňovány přílivem cizorodých a většinou nekultivovaných etnik, stahujících se sem ze všech koutů světa. Ale slova vašeho pana předsedy i autorů ostatních textů mi víru v to, že ještě není vše ztraceno, navrátila.
Já na tomto světě asi už moc dlouho nebudu, ale i v posledních chvílích života mne bude hřát myšlenka, že vy jste zde, že jste jádrem vlastenců, které pro naše národy bude zárukou lepší budoucnosti.
Vydržte a nedejte si od prospěchářských nevzdělanců a jim zaprodaných novinářů nadávat do „nacionalistických extrémistů“. Oni o nacismu, a také o komunismu, nic nevědí. A je-li někdo extrémista, tak jsou to právě oni, kteří svou extrémní tolerantností a nesmyslnou podporou příslušníků nevychovatelných menšin nazývají extrémisty vás, kterých by si naopak měli pro vaše vlastenectví vážit!
Praha, srpen 2009
Pplk. v.v., Josef V. Tománek, český vlastenec a dlouholetý exulant
Stručný životopis pana J. V. Tománka
Předci pana J. V. Tománka odešli na výzvu ruského cara z nesvobody rakouského mocnářství za svobodou i lepším živobytím do polské Volyně. Přestože on sám své mládí prožil bez české školy, naučil jej jeho otec rodný jazyk svých předků tak dobře, že dnes pan Tománek rád říká, že jej asi zvládá mnohem líp, než mnozí naši současní „státníci“.
Svobody si však na Volyni mnoho neužil. Nejprve Volyň nakrátko okupovali němečtí nacisté a pak, když se Stalin domluvil s Hitlerem, Volyň zabraly ruské bolševické hordy a to začalo být teprv zle. Ti, kteří se dále hrdě hlásili ke svému rodnému češství, jednoduše většinou skončili v gulagu. Dostali se tam i jeho rodiče, příbuzní a on sám.
Jemu pak odtud pomohlo to, že sovětské velení dalo podplukovníku Ludvíku Svobodovi souhlas, aby Čechy vytáhl z gulagů a vřadil do svého československého sboru. S touto jednotkou pan Tománek došel v bojích proti nacistickým okupantům až do rodné země svých předků, do Čech.
Do polské Volyně se už ale nevrátil. Z jeho rodiny se tam z gulagu nevrátil nikdo. Zůstal tedy tady v Čechách a vstoupil do naší obnovované české armády. Ne na dlouho. Již v roce 1947 jej z ní komunisté, kteří ji po válce ovládli, pro jeho antikomunistické přesvědčení vyhodili.
To, že otevřeně říkal lidem kolem sebe pravdu o zrůdnosti sovětského režimu, dohnalo komunisty posléze až k tomu, že mu brzy po únoru 1948 sebrali malý krámek, koloniál, který si po propuštění z armády otevřel , aby se nějak uživil, a vystěhovali jej na práci do Aše.
Ale i tam se k němu dostaly zprávy, že mnozí jeho kamarádi z jednotky, kteří také jako on sám nepatřili ke komunistickým „hvězdářům“, jak těm komunistickým zaprodancům za války říkali, končí za mřížemi.
A tak mnohé naznačovalo, že by mohl dopadnout stejně, rozhodl se. Jednoho večera roku 1950, když byli pod dohledem pohraničníků nasazeni u hranic na sběru brambor, zavelel si po vojensku „k zemi a plížením vpřed“ a zvedl se až 15 km za hranicemi před americkou okupační hlídkou.
Na pár týdnů se za nedovolený přechod hranic dostal do vězení, ale brzo byl propuštěn a podařilo se mu dostat se mezi ty, kteří dostali povolení k odjezdu do USA, kde žil až do chvíle, kdy se dozvěděl, že u nás doma komunistický režim padl. Ale po celou dobu pobytu v USA zůstal československým občanem a nikdy o americké občanství nepožádal, i když na to měl nárok.
Vrátil se sem do vlasti svých předků, aby tu dožil zbytek života. Ale nakolik očekával, že tu začne obnova československé státnosti, zklamal se. Brzo mu začalo být jasné, že k moci se prodrali především různí „přebarvenci“ a prospěcháři, kterým je jedno jací cizáci nám budou rozkazovat, jen když se sami dostanou také k nějakému tomu korytu. A ti, jak viděl, samostatnost a suverenitu naší malé země už zaprodali a připustili, aby cizáci za pomoci domácích zaprodanců zdevastovali naše národní hospodářství natolik, že nám už pomalu, jak obrazně říká, nepatří ani ty veřejné záchodky na Václavském náměstí. O totální devastaci morálky ani nemluvě! A jako český vlastenec se s tím pořád nedokáže vyrovnat.
(Podle vyprávění pana J. V. Tománka sestavil J. Thuma)
