Chce snad ještě někdo tvrdit, že je v této společnosti přítomen zdravý rozum? To by snad musel úplně zhloupnout. Může snad někdo při tak otupujících činnostech být schopen bdělé reakce? FOTO: ARCHIV DL

26. října 2009 Již dlouhodobě mapuji, prozkoumávám a testuji český trh práce a ráda bych vás seznámila se svým zjištěním. Po několika letech doprovázených upřímným zájmem o práci ve svém oboru a intenzivního hledání jsem dospěla k závěru, že se jedná snad o největší marnost pod sluncem, neboť nelze najít to, co neexistuje. Stávající nabídka práce se totiž v průběhu posledních let smrskla do tří základních v různých podobách modifikovaných řemesel, a to sluha, prostitutka a otrok. Vše ostatní jako by bylo již odsouzeno k zániku.

Pokusím se stručně popsat náplně práce jednotlivých pozic:

Sluha

Pozice „sluha“ je určena pro ambiciózní jedince, kteří jsou schopni naplnit mj. i zvláštní potřeby některých zaměstnavatelů jako je buzerace a zneužívání zbytečným přetěžováním a zastrašováním.

Podmínky, které případný uchazeč musí splňovat, jsou na tak vysoké laťce, že pouze jen Bůh, jemuž připisujeme ty nejdokonalejší vlastnosti a schopnosti, by mohl uspět. Ale nutno podotknout, že i on by k tomu potřeboval buď konexe, nebo zvláštní dávku otrlosti, smysl pro zkaženost, prodejnost a trpasličí komplex.

Jedná se vesměs o manažerské pozice, které si člověk musí nějakým způsobem zasloužit (být ochotný k určitým úlitbám jako jsou ztráta části soukromí, důstojnosti, vlastního úsudku i osobnosti), neboť vzdělání a praxe již dnes není rozhodující (na dříve uznávaných kvalitách svět nestaví, spíše na schopnosti bezmyšlenkovitě plnit nesmyslné příkazy nadřízených – to je důležité). Vše potřebné zvládnou přece počítače, takže nějaké individuální přednosti jsou spíše nežádoucí.

Tyto pozice jsou ale vesměs krátkodobé a současně nikoli bez zdravotních následků. Jednak člověka brzy vyčerpají, a taky se časem znelíbí svými standardními (robotnickými) reakcemi. Tato nabídka je přijatelná pro ty, kteří nedokážou rozeznat zdravého člověka od primitivního.

Prostitutka

Pozice „prostitutka“ je směrována zejména na mladé, důvěřivé a naivní mladé lidi. Jedná se o řadové pouliční prodejce (tzv. obchodní zástupce) zboží a služeb (telekomunikační, bankovní, kosmetické produkty a služby či potřeby pro domácnost atd.).

To jsou ti, co na vás číhají na ulici, a neodbytně se dožadují pozornosti pro své kejklířské představení typu … zajímáte se o přírodu, zdraví? … a víte, že jste vyhráli? …

Nejspíš jim někdo namluvil, že se jedná o neodolatelnou formu obchodu, ačkoli ve skutečnosti jde o dotěrnost až sexuální obtěžování lidí. Snad každý již pochopil, že ona nečekaná někdy i nežádoucí či nepotřebná výhra je jen záminkou (návnadou) k mnohem větším investicím ze strany „výherce“, k transakcím, v nichž již vyhrává úplně někdo jiný.

Je to práce nechutná i nevděčná, neboť v každodenním životě otravuje mnoho lidí. Nikdo není snad tak nemohoucí, aby, když něco potřebuje, nevěděl, kde to sežene. Lidé na těchto pozicích jsou nemilosrdně očesáváni, neboť jsou hodnoceni pouze za výsledek, nikoli za odvedenou práci (de facto přebírají odpovědnost za někoho jiného, kdo nehodlá ve své obchodní činnosti nic riskovat). A to znamená, že pokud nenarazí právě na „blbce“, který neví, co s penězi, nebo je rád, že si ho vůbec někdo všimnul, tak spláčou nad výdělkem, z něhož leckdy nelze uhradit ani ty nejzákladnější výdaje.

Metoda prodeje je založena na přenesení odpovědnosti za prodej produktů a služeb z „podnikatele“ na řadové prodejce pod zástěrkou individuálního obchodního talentu. V potaz se již nebere, že postupují přesně podle „návodu“, ani přesycenost trhu. Takže ve svém důsledku přebírají zodpovědnost za to, co není v jejich moci ovlivnit, a tudíž se účastí něčeho jako loterie. Já osobně nejsem ochotná zodpovídat za to, že spousta lidí nabízený produkt nepostrádá, nebo má jiný, či má úplně jiné potřeby a starosti.

Člověk by si měl být vědom toho, kde končí jeho vůle, a kde začíná vůle již někoho jiného, za co může být zodpovědný, a co je již mimo něj.

Otrok

Poslední pozice „otroka“ tak nějak vybyla pro ty, kteří se neuchytili u prvých dvou. Jedná se o práce téměř robota. Mám teď na mysli práce jako je otupující obcházení sem tam, či postávání na jednom místě bezpečnostních agentů, odříkávání stále stejných frází brigádníků při získávání příspěvků pro různé nadace, neustálé přerovnávání a leštění zboží v regálech u prodavačů, neustálé přebalování a přenálepkovávání zboží, nebo tak divoké, např. při přípravě občerstvení, kdy zase nevíte, co dřív, ani čí jste.

Buď jde o totální znehybnění, nebo takovou rotaci, že jste sotva schopni dojít domů. A to vše za 50 až 70 Kč na hodinu. O něco lépe jsou placeny prezentace některých výrobků u vybraných firem určené studentům. No, to tedy musí být hodin, aby bylo na živobytí. To si lze lehce spočítat. Přitom všem se na člověka zahlíží i za to, že potřebuje posvačit, či se vyprázdnit.  Ten, kdo nepracuje rád přesčas a z dobrého srdce, tedy bez nároku na odměnu, je také snášen s nelibostí.

O tom, jak vypadá zdravotní stav lidí po dvanáctihodinových šichtách, nejlépe vědí asi lékaři. Ti obvykle i k výkonu těchto prací vydávají doporučení. Proč to dělají, nevím, jako vysvětlení se nabízí, že si tím do budoucna zakládají na hojnější klientelu.
 
Chce snad ještě někdo tvrdit, že je v této společnosti přítomen zdravý rozum? To by snad musel úplně zhloupnout. Může snad někdo při tak otupujících činnostech být schopen bdělé reakce?

Dávno před revolucí odborné publikace psychologů i jiných odborníků hájily názor, že práce delší než 6 hodin již není tvůrčí, ani plodná – roste únava, ztrácí se pozornost, nedostavují se nápady. Ale to dnes nikoho bohužel nezajímá. Asi proto, že tvořit nepotřebujeme A tak jsou lidé odkázáni na to, dokazovat druhým co vydrží, kolik toho snesou.
 
Dříve se říkalo: co Čech – to muzikant, tedy umělec. Dnes by se dalo říct: co Čech – to obchodník, de facto podvodník.
 
Neočekávám, že po přečtení tohoto článku se něco změní. Možná ani nemůže. Museli bychom se naučit i prodělávat (dávat), a to je nepřitažlivé pro ty, co si zvykli jen těžit (brát). I billboardy dnes nesou zprávu o tom, že ten, kdo pracuje je vlastně hlupák (nevydělá),  ti chytří přece nepracují, ale vydělávají.

Prý sehnat práci není problém, prý kdo chce, práci sežene. Dost možná – jakoukoliv. Ale sehnat práci, která člověka uživí (zaplacenou) a není otupující a ubíjející, to je zatraceně velký problém. A to již odhlížím od toho, že by práce měla být tvůrčím procesem s přihlédnutím k individuálním schopnostem a dovednostem jednotlivců. Nebo to už jsme snad takoví idioti, kteří si myslí, že každý dokáže udělat vše stejně dobře? Každý něco umí velmi dobře, ale také v mnohém jsou lepší zase jiní.

Ještě chce někdo tvrdit, že sehnat práci není problém? Neplacenou či nedoceněnou určitě. Té bylo vždy dostatek. 
 
Rovněž tak velmi podivné jsou i preference studií na vysokých školách. Každý přece ví, že v současné době není uplatnění ani pro stávající kvalifikovaný personál, ať již středoškolský či vysokoškolský. O co tedy jde? Snad jen o to, aby nyní bylo v evidenci méně nezaměstnaných a v budoucnosti více kvalifikovaných na místech, kde se kvalifikace nepožaduje.
 
Závěrem lze říct, že v postkomunistických zemích si kapitalismus prodloužil život, který mu docházel a mohl ukázat své přednosti. Už se stalo. Už je všichni známe. Už není na co jiného ukazovat, zůstal na světě sám se sebou a se svým dílem – se svou nenasytností, se svým terorismem a násilím. 

-stam-