27. října 2010 Výročí vzniku republiky 28. října je bezpochyby důvodem alespoň k malému zamyšlení nad stavem našeho národa. Sametokomunističtí pohlaváři se budou jako vždy předhánět v oslavných tirádách na stát, který léta okrádají a zneužívají ke svým špinavým kšeftům, vznosně nazvaným „vysoká politika“.

Nacionalisté slaví Den národní jednoty a přitom si musí být dobře vědomi, že náš národ jednotný není (a na přání vrchnosti nesmí být). Proč? Protože s jednotným národem se to má jako s celistvým člověkem. Víc co chce. Je vytrvalý a nelavíruje. Dokáže se postavit bezpráví čelem. Naopak rozervaná osobnost nedokáže nic, žije svými problémy, které ji pomalu, ale jistě podlomují zdraví a chuť do života. Před problémy celku raději klopí zrak, je apatická.

Podobně se to má i s naším národem. Je to vůbec ještě národ? Nebo jen „facebookovský“ shluk do sebe zahleděných jedinců, kteří si vzájemně nedůvěřují, hádají se kvůli malichernostem, nedokážou táhnout za jeden provaz. Hoví si ve své zdánlivé anonymitě.

Zájmem politiků není národní pospolitost. Mají z ní strach. Dnešní představitelé žijí z rozmíšek, vzájemné nevraživosti skupin, pro blbce barevně rozlišené na „oranžové“ či „modré“, aby se v tom šedém svinstvu ještě někdo vyznal. Údajně bojují proti rasismu. Nenávist mezi lidmi stejné pleti a jednoho jazyka jim ale nevadí. Sami ji podněcují.

V médiích najdete mnoho rádoby psychologických článků a pouček „jak být sám sebou“. Jen Já! Hlavně žádný kolektiv, hlavně žádné společenství, stmelování lidí, žádný národ… Člověk je se svým sobectvím vzorem pro ostatní. Jednotný národ varováním.

Nevím, jak ještě dlouho jim tohle zašlapování národní hrdosti mezi lidmi vydrží. V každém případě Den národní jednoty není jejich svátkem. Proto mluví jen o státu – sváteční tabuli, kterou my ostatní máme bez reptání obsluhovat.

Martin Zbela

Tento článek můžete komentovat na Facebooku Dělnických listů