Kdo ale vlastně je tou dnešní garniturou? FOTO: ARCHIV DL

2. června 2009 V následujících řádcích stručně zhodnotím polistopadový vývoj očima šestnáctiletého studenta, smutnou realitu dneška.

V současnosti jsou lidé zahlcováni nekonečným proudem nejrůznějších informací, z nichž většina hanobí vše, co se jen trochu nelíbí „vládcům“ naší země. Tj. například kritika minulého režimu, všech jeho stránek, či výpady proti tzv. extremistům. Položme si však na úplném začátku otázku, kdo je extremistou?

Definovat tento pojem je poměrně složité; český politolog J. Pehe extremismus definuje jako „nedemokratickou obrannou reakci proti změnám, které přesahují absorpční schopnosti společnosti,“ což je vysvětlení, alespoň dle mého názoru, dosti obecné. A právě v tom je ten problém. Nikdo totiž nedokáže přesně říci, kde začínají a kde končí hranice extremismu, pročež toto označení může být snadno zneužitelné vládnoucí garniturou.

Za extremisty tak pokládají třebas Dělnickou stranu a snaží se o její zrušení. Ale jak víme, první pokus skončil výhrou DS. Prostřednictvím médií, z nichž většina je současnému režimu poplatná, tak alespoň straší a děsí českou společnost tím, že členové této jsou neonacisté, kteří chtějí navázat na Třetí říši, jejich idolem je Adolf Hitler apod.

Dále se snaží zabránit jejich pochodům a poklidným demonstracím a manifestacím, a když už to projde a řádně nahlášená akce se uskuteční, tak obklíčí průvod vojenskou technikou, lustrují všechny účastníky a odrazují touto cestou potenciální zájemce. A rovněž na „extremisty“ z DS svalují všechny možné i nemožné zločiny, jako například útok na cikánskou rodinu ve Vítkově, aniž by v rukou měli jakékoli důkazy. A jak v poslední době můžeme pozorovat, štvavá kampaň a výpady proti DS – skutečné opozici – nabírají na obrátkách.

Kdo ale vlastně je tou dnešní garniturou? V Parlamentu ČR dnes sedí poměrně různorodá „sebranka korytářů“ (samozřejmě se i zde nacházejí lidé slušní a profesně nezdeformovaní), která neusiluje o nic jiného než o udržení se ve svých funkcích, případně o povýšení. Jsou to naši zástupci, zástupci lidu, kteří však svých voličů dbají pramálo, lžou jim a slibují kde co.

Největší aktivitu mají samozřejmě před volbami a po volbách, pak se ale vody uklidní, oni tiše a nenápadně rozkrádají, co se dá, a vzpomenou si na lidi opět před volbami. A současná kultura politiků, to už snad nechám bez komentáře. Škoda slov. Jen dodám, že po neslušném a vzájemném napadání se v poloprázdné sněmovně odejdou společně na kávu, kde se z nich opět stávají staří známí. A aby je snad někdo nerušil, vykázali novináře z kuloárů a ve sněmovně nainstalovali kamery, které je snímají jen z určitých pohledů tak, aby nebylo vidět, čemu se při své práci (která ovšem neobnáší jen schůze poslanců, to je jasné) věnují.

Prezident Klaus se nedávno nechal slyšet, že Topolánkův kabinet byl vůbec ten „nejzlobbovanější“ v polistopadové éře. To je také zajímavé. Ale o nejrůznějších praktikách v dnešní politice už si snad nikdo nedělá iluze. Je pravděpodobné, že metody zastrašování, podplácení, „pozitivní a negativní motivace“, sledování, shánění kompromitujících materiálů, ovlivňování justice  a silný vliv nejrůznějších kamaril, které de facto řídí český stát, je denní praxí. Bohužel.

Takhle si to asi lidé před dvaceti lety nepředstavovali, i když to já osobně posoudit nemohu. Domnívám se však, že volební účast a vůbec zájem lidí o politiku jak v Česku, tak na evropské úrovni mluví za vše.

Když se k této situaci přidá ještě světová hospodářská krize, která nejvíce dolehne na zaměstnance, obyčejné pracující, je jasné, že opozice bude nabírat na síle, jak se režim přesvědčuje na vlastní kůži už teď. Proto ten strach z DS, proto ty snahy o její likvidaci, proto to zastrašování občanů.

Vládnoucí garnitura se chce udržet u moci za každou cenu, rychle ztrácí dech, bojí se, ale DS nezastraší. Ideje, vůle a víra se nedají tak lehce zadupat do země. DS vystoupila z davu, jde proti proudu, a právě proto je neporazitelná, zničit se může leda sama. DS má ideje – národní socialismus, vůli i víru. Proto zvítězí!          

Ladislav Zemánek