Zákrok těžkooděnců proti DS v Praze. FOTO: DAVID POLÍVKA

27. května 2009 Proč v neděli zadržení funkcionáři Dělnické strany mluví o národním socialismu a je u nás tato idea trestným činem? Podle Martina Zbely, člena vedení DS a předsedy Dělnické mládeže, mají dnešní události kolem jeho strany mnohem hlubší příčiny.

Během krátké doby došlo k zadržení předních funkcionářů Dělnické strany a dalších lidí kvůli národnímu socialismu. Co si o tom myslíte?

Vaše otázka by spíše měla směřovat na člověka, který to vše sleduje jaksi z povzdálí. Vzhledem k tomu, že jsem v policejním antonu skončil taky, nemohu se zbavit emocí, při pomyšlení na události v neděli. Považuji to za signál toho, že s novou úřednickou vládou byl nastolen kurz tvrdé represe proti skutečné opozici. Čeho se báli pokrytečtí politici, začali dělat úředníci v čele s bývalým komunistou Fischerem.

Ale demonstraci na Palackého náměstí rozpustil úředník Bíňovec a ne premiér Fischer.

A to považuji za mnohem horší, když v této zemi má úředník magistrátu pravomoc rozhánět shromáždění lidí těžkooděnci na základě toho, že se mu nelíbila zmínka o národním socialismu či Miladě Horákové.

On to ale podle svých slov vyhodnotil jako ideologii nacistického Německa, prý i v kontextu ke stylu oblečení některých účastníků či jejich tetování.

Úředník prokázal hlubokou neznalost historie, protože národní socialismus má u nás stejně dlouho tradici jako třeba sociální demokracie. Nejsem si vědom toho, že by někdo z účastníku připomínal svým zevnějškem člena Hitlerovy strany. A i kdyby, nemůže to být přece důvodem k rozpuštění shromáždění kvůli subjektivnímu názoru jednoho úředníka. Co je potom svoboda shromažďování? Kuriózní na celé události bylo, že k rozpuštění demonstrace kvůli názorům řečníka došlo na Palackého náměstí, známém jako pražský „Hyde Park“, kde není potřeba povolení úřadů ke svolání shromáždění.

Ideu si vzít nenecháme

Proč se vlastně hlásíte k národnímu socialismu?

A proč bychom se nemohli hlásit k národnímu socialismu…

Tak spojitost s Hitlerem a koncentráky, to přece musí napadnout každého.

Napadá vás Stalin a jeho rozvětvená síť gulagů na Sibiři ve spojitosti s komunistickou stranou? I kdyby, je to prakticky jedno, protože komunisté dnes sedí v parlamentu a jeho bývalí členové řídí stát. Najde se úředník, který rozpustí komunistickou či jinou demonstraci, protože se na ní „hlásá“ komunismus a třídní nenávist? Jsem si jist, že určitě ne. A já bych to ani nechtěl, každý ať si svolá své shromáždění a říká si na něm co chce. Pokud s tím někdo nesouhlasí, může to vyjádřit formou protestu, ale ne represí policie.

Ke kterému národnímu socialismu se tedy hlásíte?

Otázka by neměla znít ke kterému, ale k jakému? Výchova posledních generací naučila lidi myslet pouze v kontextu s historií, vše srovnávat, spojovat, dávat si do nějakých souvislostí. Úplně se zapomíná na přítomnost a budoucnost, zcela účelově se opomíjí, že dnešní lidé žijí v jiné době, mají vlastní starosti, pracují a bydlí v jiném prostředí. Stále se máme hádat o tom, jestli jsem spíše Hitler, nebo více Lenin, jestli se chovám jako tam ten či onen…

Hlásíme se k českému národnímu socialismu. Hodnoty českých národních socialistů stály u zrodu naší státnosti, nemáme se za co stydět. Jedním dechem ale dodávám, že v něčem se národní socialisté z počátku 20. století přece jen lišili - žili o sto let dříve než my.

Je přirozené, že lidé mají určité vzory. Výrazné postavy dějin byly vždycky jakousi šablonou, vzorem pro chování lidí. S tím musíte počítat.

Vzorem možná, nikdy to ale nesmí sloužit k potírání celých idejí a skupin osob, jak se tomu děje dnes. Nelíbí se mi idea, názor, učiním srovnání s jedním člověkem a hnutím, negativní zkušeností, a automaticky smetu všechny v jakékoliv době. To mi v pořádku rozhodně nepřipadá.

Takže vaše představa národně socialistického státu je jaká?

Národně socialistický stát je země, ve které si její zahraniční i vnitřní politiku budou určovat její vlastní lidé, čeští občané. Kde si budu moc přečíst noviny a zapnout televizi, o kterých vím, že jejich obsah neurčuje žádná zahraniční společnost, která v tomto médiu neuplatní své zájmy a neovlivňuje domácí politiku a kulturu. Kde si koupím české potraviny v českém obchodě a prodá mi je český prodavač, jenž svou práci nebude muset nenávidět.

Je to stát, kde hrdost na svůj národ nebude pošlapávána a dehonestována odpůrci nezávislých národů, jako jsou dnešní sociální demokraté a liberalisté. Kde vzorem pro mládež nebudou drogy a život bez názoru, ale jejich výchova je povede k odpovědnosti a slušnosti. Muž bude umět a moci založit rodinu a udržet si ji, žena vychovat zdravé děti, a ty to svým rodičům ve stáří oplatí láskou a ne odkopnutím.

Národně socialistický stát bude mít vlastní dělníky, řemeslníky, jeho obyvatelé nebudou pohrdat lidskou manuální prací a vlastní soběstačností. Stovky bank s hypotékami a půjčkami na celý život musí být v opovržení, protože jejich styl fungování, jak jej známe dnes, si nic jiného nezaslouží. Naše země a její obyvatelé nebudou žít pro vytváření celoživotního dluhu, ale skutečných hodnot. To je ve zkratce můj národní socialismus.

Martin Zbela 1. května v Brně. FOTO: MATYÁŠ SOMBATI

Národní a nacionální – kdo najde rozdíl?

Váš kolega Štěpánek, místopředseda DS, se ale přihlásil k nacionálnímu socialismu. Server Aktuálně.cz dokonce o něm píše jako o nacistovi ZDE

Jirka napsal článek pro Dělnické listy pod názvem Vysvětlujme národní socialismus. Stejně jako on i já jsem přesvědčen, že není rozdíl mezi slovem národní a nacionální. Pokud někdo takový rozdíl dělá, je to jeho problém, ale nemůže to být doktrínou pro společnost. Nehledě na to, že rozdíl mezi slovy národní a nacionální už nedělají ani naši odpůrci v médiích, když například v souvislosti s projevem Tomáše Vandase na Palackého náměstí napsali a řekli, že se přihlásil k nacionálnímu socialismu, ačkoliv ve svém projevu mluvil o socialismu národním a to v souvislosti s Miladou Horákovou. Je to novinářská hra se slovy, jejíž zneužití může mít pro svobodu v České republice katastrofální důsledky.

Hodlá se Štěpánek proti nařčení z nacismu bránit?

Samozřejmě. Článek napsala proti nám zaujatá redaktorka Bártová.

Proč zaujatá?

Ve svém životopisu uvádí, že roce 2006 vyhrála národní kolo soutěže Evropské unie „Pro rozmanitost. Proti diskriminaci.“ Ona je klasickým stoupencem dnešní EU a oficiální politiky členských států, shrnuté v Lisabonské smlouvě, bez smlouvy s lidmi. Jejich krédem je Evropa národnostních menšin, bez suverénních národů. Odmítají takovou Evropu, na jakou jsme byli a dosud jsme zvyklí.

Stoupenci Dělnické strany a dalších podobných stran v Evropě jsou pro osoby typu Bártová a spol. velmi nebezpeční. Vlastně každý, kdo neuzná jejich hodnoty postavené nikoliv na národu, tradici, ale „rozmanitosti“ či jak tomu říkají. Jsou to dva výrazně odlišné světonázory, dvě strany mince, a ta právě v této chvíli stále někde „visí“ ve vzduchu.

Nechceme „světočlověka“

A čím jste pro ně nebezpeční?

Že svému programu a přesvědčení věříme. Na naší politické scéně máme ČSSD, KSČM, ještě stále Stranu zelených a mnoho marginálních subjektů, jejichž vize společnosti je přesně taková jako redaktorky Aktuálně.cz. Jsou to výrazně levicoví a materiálně založení lidé.

Na druhé straně je zde třeba ODS, KDU-ČSL a rovněž jiné politické strany, které se už ve svém pohledu na současný vývoj Evropy v detailech rozchází, ale nikdy ho důrazně neodmítnou tak jako my, protože si nejsou ve svých postojích jisti.

ODS nejdříve s velkou slávou vstupovala do Evropské unie, za pár let se stala hlavním „obráncem“ národních zájmů, aby dnes opět volala po schválení Lisabonské smlouvy, útočící proti zájmům národů. To samé tzv. křesťanští demokraté, kteří jsou ve svém vystupování všechno možné, jenom ne lidovci, ani křesťané. Takoví „straníci“ si nepřejí žádný konflikt, chtějí žít klidným životem, mít kariéru, založit rodinu, což jim nezazlívám, kdo by po tom netoužil. Chronicky se však bojí označení extremisty, protože to je konec oficiální kariéry a do „podsvětí“ politického boje oni nikdy nevstoupí.

Problém je v tom, že přesvědčení zastánci multietnické Evropy moc dobře ví, že dříve nebo později k eskalaci výrazně protichůdných hodnot dojít musí, protože tak odlišné světy spolu nemohou existovat v jedné zemi, na jednom kontinentu. A já mám hrůzu z toho, že by proti nim měli povstat „přesvědčení odpůrci“ z našich oficiálních pravicových stran… Amen s námi!

To se mi zdá přehnané…

Mně nikoliv. Přesvědčuje mě o tom každým dnem hysterie kolem našeho hnutí, ta nenávist vůči nám a volání po našem zákazu, odsouzení atd. Důvod je jasný, ve svých hodnotách a životním postoji jsme to právě my, kteří představujeme pro „vizi“ budoucí Evropy skutečné nebezpečí. Věříme svému poslání.

Oni ale nic takového neříkají, pouze to, že jste nacisté a že někteří vaši lidé hajlují a na těle mají symboly Třetí říše?

Ano, říkají a budou to říkat. Čím více budeme mít stoupenců, tím větší rejstřík zločinů spácháme, podle nich. Nebo si snad vážně myslíte, že s námi před kamerami usednou k jednomu stolu a budou se bavit o budoucnosti Evropy, jestli má být kontinentem suverénních národů nebo pestrou společností národností bez hranic? Pokud by tak učinili, veřejnost by se přece dozvěděla, že současný vývoj směrem k Lisabonské smlouvě a dalšímu odnárodňování Evropy není nevyhnutelný. Zatím dělají, a bohužel se jim to i daří, všechno pro to, aby si lidé mysleli, že to nevyhnutelné skutečně je. Že po odmítnutí v irském referendu přijde referendum další, už souhlasné. Že Evropa národů je minulostí a přichází nová multikulturní společnost, se svým ideálem „světočlověka“.

A to tetování?

Mohu vám s klidným svědomím říct, že je mi naprosto lhostejné, jaké kdo má tetování, co si dělá u sebe doma nebo v hospodě. Naopak se mi zvedá žaludek z osob, které se dokonce veřejně chlubí udáváním policii a postavily si na tom celou svoji kariéru a živnost.

Děsí mě ta jednostranná represe, dvojí metr, že nám v naší zemi někteří jedinci diktují, co smíme a nesmíme na sobě nosit a jaká hesla můžeme a nemůžeme vykřikovat, pod pohrůžkou vězení. To považuji za největší problém.

Protože v každém totalitním systému to vždycky začíná „závadným“ tetováním, symboly, vlajkami, a skončilo potíráním celých idejí, skupin lidí, kvůli jejich názorům a myšlení. A k tomu dnes Česká republika jasně směřuje.

Pokud se mě v této chvíli zeptáte, jestli se náhodou propagací národního socialismu v tomto rozhovoru nedopouštím trestného činu, přiznám se, že vám na to nedokážu odpovědět. A to naše země pamatuje národně socialistického prezidenta.

-red-

FOTO: MARTIN ZBELA

4. května 2009 Hana Šindelářová vstoupila do Dělnické strany loni na podzim. Vystudovala obor propagační výtvarník. Umění se profesionálně sice nevěnuje, ale už své dovednosti dokázala skloubit s politickou činností. Například soudní proces s Dělnickou stranou sledovala v neobvyklé roli než ti ostatní – jako kreslířka zachycující jednotlivé postavy a účastníky soudu. Předsedovi DS Tomášovi Vandasovi darovala ke 40. narozeninám 3. března olejomalbu s jeho podobiznou. Hana však nejenom maluje a kreslí, ale i zpívá. Více se o ní dozvíte v následujícím rozhovoru:

Ještě k tomu soudu. Něco podobného je možné vidět například v USA, kde kvůli přísnému zákazu focení kreslíři ze soudních síní ještě nezmizeli. Jak ti bylo u soudu s Dělnickou stranou?
 
Musím přiznat, že to pro mne byla zajímavá zkušenost. Ještě nikdy jsem nikoho nekreslila v pohybu. Navíc mi přímo pod ruce „koukaly“ zvědavé kamery a objektivy senzacechtivých novinářů. Byl to chvílemi takový stres, že se mi ze začátku trochu klepaly ruce. Přiznám se, že jsem měla obavy jestli to vůbec zvládnu. Jak jsem to doopravdy zvládla mohou koneckonců čtenáři Dělnických listů zhodnotit sami (tištěné vydání DL č. 21). Co dodat, mám se ještě určitě od soudruhů z USA co učit. (úsměv)
 
Ale ty nejsi jenom kreslířkou, ale hlavně malířkou. Předseda DS Tomáš Vandas od tebe obdržel k nedávným kulatým narozeninám portrét (tuším, že olejomalbu), maluješ vedle portrétů i jiné žánry?
 
Ano, maluji i jiné žánry. Je to můj koníček, na který bohužel poslední dobou nemám tolik času kolik bych potřebovala. Jinak musím říct, že je to skvělé odreagování. Když maluji, vůbec nevnímám čas. Například zmíněný portrét pana předsedy Vandase jsem malovala přes dvanáct hodin. Když jsem ho panu předsedovi předávala, měla jsem velmi dobrý pocit, jelikož se mu portrét očividně líbil. A to člověka potěší nejvíc.
 
Co tě vlastně přivedlo k umění? Může se v dnešní době umělec uživit vlastní tvorbou?
 
To přišlo nějak přirozeně. Už jako malá jsem si pořád kreslila. I ve školce si učitelky všimly, že mám jisté nadání. Byla jsem taková tichá. Věci kolem sebe jsem asi vnímala intenzivněji. Jinak o tom, jestli se dnes člověk může uživit uměním… Je velmi  těžké se dnes jako umělec prosadit. Vím, že úplná spravedlnost v této branži asi nikdy nebude. Na to, aby se dnes někdo se skutečným talentem prosadil, potřebuje minimálně buď hodně peněz, „správných“ známých, a nebo hodně velké štěstí. Pak jde vše samo. Na prvním místě musí ale vždy být talent, to je klíč k prvním dveřím úspěchu.
 
V žádném případě by to nemělo dopadnout podle hesla: „Nežli se chopit rýče, radši budu dělat kýče“. Doufám, že jsem si teď nevykopala u některých kritiků pomyslný hrob. (úsměv)
 
Které období z historie umění je ti nejbližší, máš svůj umělecký vzor?
 
Bude to asi znít velmi zvláštně, ale já vyloženě žádný umělecký vzor nemám. Mně se totiž líbí od všeho trochu. To je jako s muzikou. Od každého žánru či interpreta si vybírám to nejlepší. Abych to upřesnila. Jsem schopna si vychutnat jak kvalitní vážnou hudbu, tak i kvalitní pop nebo rock či folklór. Těch škatulek je moře. Hudba se musí člověka v první řadě dotknout vnitřně a něco mu sdělit. Je to hodně o pocitu.
 
Obecně obdivuji všechny, kteří opravdu něco umí. Ať je to malíř, sochař, architekt, hudebník či řemeslník, nerada bych na někoho zapomněla. Každé historické období má pro mě své kouzlo. Nejbližší je mi ale určitě gotika, to znamená století třinácté, čtrnácté. Překrásná, vznešená architektura. Na druhou stranu gotičtí malíři mě nijak neoslovili.
 
Mohu zde uvést pár jmen malířů, jejichž tvorba mě oslovila více. Édouard Manet, Gustave Moreau, Gerhard Richter, James Tissot, Gustav Klimt, Atkinson Grimshaw…
 
Díla těchto malířů mi přijdou velmi zajímavá, a oproti dnešní moderní tvorbě i hodnotná. V jejich dílech je vidět opravdový, skutečný talent, propracovanost a vynikající technika. Možná, a je to třeba jen můj osobní pocit, měli v minulosti tito umělci určitě mnohem kvalitnější a přísnější učitele, kteří byli sami opravdovými mistry.
 
Vedle výtvarné tvorby jsi i baskytaristkou rockové skupiny. Jak lze vůbec skloubit tvorbu malířky s muzikou, můžou se tyto dvě rozdílné umělecké oblasti v něčem prolínat?
 
Tak muzika je mou další vášní. Ve skupině Squad96 (www.squad96.cz – pozn. DL) hraji úplně náhodou. Zde jsem také poznala na vlastní kůži, jak ve skutečnosti pracují naše média, policie a vláda. A jak v tomto „demokratickém“ státě fungují svoboda slova a projevu. S touto kapelou nebyl nikdy žádný problém, až do roku 2003, kdy jsme byli v médiích ze dne na den označeni za neonacistickou kapelu. Zajímavé, že?  Komu jsme asi trnem v oku? (úsměv)
 
Jinak musím upřesnit, že obě tyto činnosti, jak hra na baskytaru, tak výtvarná tvorba, jsou jen mé koníčky. A pořád se mám co učit. Po práci času moc nezbývá, jak jsem již zmiňovala, ale snažím se urvat každou volnou chvilku. Tyto dvě oblasti mají hodně společného. Můžu díky nim vyjadřovat své pocity, něco sdělit, šokovat, ale zároveň i relaxovat. Pokud mě ovšem při mé kulturní činnosti nezavřou páni z ideopolicie do vězení. Zní to možná velmi neuvěřitelně, ale naposledy jsem byla u výslechu kvůli tomu, že prý můj vytetovaný keltský kříž, který mám na pravém rameni, je údajně podle pánů „odborníků“ zástupným symbolem hákového kříže. Dnes se tomu ráda zasměji, ale věřte, že v tu danou chvíli si člověk připadá jak ve špatném snu.
 
Loni jsi vstoupila do Dělnické strany, co tě k našemu hnutí přivedlo?
 
K tomuto hnutí mě přivedla nespokojenost se systémem, který tu v současnosti vládne. Nechápu, kde naše současná vláda bere tu drzost brát za ty jejich „výkony“ takové peníze. To jak se chovají a mnohdy předvádějí dokonce i v přímém přenosu při interpelacích v parlamentu je úplný absolutní úpadek společnosti. Vše co dělají je jen v jejich prospěch, nikoliv pro nás, obyčejné občany. Přijde mi, že se svět opravdu zbláznil. Vše je naruby. Demokracie otevřela dveře pomyslné svobody, která je jen pro vyvolené. Ti, kteří se jim nehodí, mají dveře zavřené.
 
Tento systém jde na ruku jen lhářům, zlodějům, zvrhlíkům a mafiánům. Na slušné lidi se nějak zapomnělo, a to se musí  změnit. Jediná zbraň, kterou máme jako lid v ruce, je volební právo. Lidé už nikomu nevěří, jsou apatičtí, nedůvěřiví a vzájemně se odcizují. Zkrátka nejde jen donekonečna nadávat u televizních zpráv jak je vše na nic, tím nic nezměníme. Je třeba si vybrat tu správnou politickou stranu a jít k volbám. A pro mě je tou správnou volbou právě Dělnická strana.
 
Myslíš si, že Dělnická strana ve svém programu a činnosti počítá i s umělci? Co vůbec chybí dnešní kultuře a čím ji může podle tvého názoru DS obohatit?
 
Samozřejmě ano. Já sama jsem toho příkladem. (úsměv) Podle mě by politika a kultura měly jít spolu ruku v ruce v každé době. Netroufám si hodnotit jestli dnešní kultuře něco chybí či přebývá, ale s určitostí mohu říct, že politika kulturu velmi ovlivňuje. Je velmi individuální, jak se kdo kulturně vzdělává. V době internetu, počítačových her a televize je pro mnohé těžké si na opravdovou kulturu udělat čas. Záleží na tom, jaké má kdo priority. Každopádně problém dnešní doby a kulturního úpadku je neustálý shon. Všichni se někam rychle ženou, nakonec vlastně ani neví kam, a na tom pomyslném konci je většinou čeká propast, do které se řítí. Život je podle mě moc krátký na to, abychom rychle všichni naskákali do propastí materialismu. Dělnická strana nejenom že může kultuře pomoci, ale už nyní kultuře pomáhá. Je třeba změnit myšlení lidí, to je základ.

-mz-