Jak je možné, že hodláme tolerovat, aby moc v této zemi opět tiše převzali bolševici a zaváděli znovu své stalinistické manýry při odstraňování opravdové opoziční síly. FOTO: ARCHIV DL
8. října 2009 Uplynulo bezmála již dvacet let od pádu komunismu, později označeného za „sametovou revoluci“. Nikdo z nás neví, co se odehrávalo v oněch dnech za sychravého listopadového počasí roku 1989 za zavřenými dveřmi při společném rozhovoru o politickém uspořádání tehdejší ČSSR mezi pány soudruhem Adamcem a p. Václavem Havlem.
Tehdy, při zrodu nové demokracie, kterou jsme do této doby, vyjma První republiky, vůbec neznali a neuměli s ní zacházet, nepochopili jsme, že dlouho upadající autorita komunismu a jeho politického zřízení přinese do vínku současného režimu tolik společného a hanebného, jako byly politické principy a excesy.
Boj současné vládnoucí garnitury se skutečnou opozicí (tzn. mimoparlamentních stran) je ubohý až trestuhodný. Bohužel jako národ musíme plně přiznat, že to, proč jsme tehdy před dvaceti lety stáli na náměstích naší republiky, se nenávratně rozplynulo a opět procházíme bolševickými manýry a strachem o svobodu slova a projevu.
Snad jsme zapomněli, proč jsme tehdy nechodili do práce a stáli v mrazu na náměstí? Zapomněli jsme snad na svorné davy lidí, kteří jednohlasně volali po demokracii? Nezapomněli!
Aspoň nás několik desítek tisíc lidí jsme nezapomněli a jsme hrdi na to, že se nemusíme podílet na veřejném rabování státního majetku a přípravě obyvatelstva na státní bankrot, který je dle zásluhy současných parlamentních stran za dveřmi.
Rád bych nazval současný vládnoucí systém demokratickým, pokud bychom nemuseli v naší zemi, prolezlé bývalými soudruhy a stále aktivními agenty KGB, dělat ústupky aparátčíkům bývalého komunistického režimu.
Neradi slýcháme, že každý národ má takovou vládu jakou si zaslouží, ale kdo z nás vyjma dolní a horní komory parlamentu chtěl mít u moci soudruha Fischera a jeho svazáckého přisluhovače Pecinu? Jak je možné, že hodláme tolerovat, aby moc v této zemi opět tiše převzali bolševici a zaváděli znovu své stalinistické manýry při odstraňování opravdové opoziční síly.
Odpověď je jednoduchá. Tehdejší komunistický režimní pád nebyla zdaleka náhodná záležitost, jak nás stále svými lživými informacemi zahlcují současná média, ať televizní či rozhlasová. Zlomovým bodem byla dohoda za zavřenými dveřmi. Dohoda, které je přisouzeno být v anonymitě dalších několik desítek let, dokud národ nezapomene. Dokud národ neotupí a bude lhostejný k totalitnímu režimu a jeho zločinům.
Narůstající neobolševismus je záměrně přehlížen, tolerován a ba naopak hanebně postrkován do vládnoucích politických kruhů. Nechci hodnotit, zda-li jsme slepí k současné situaci či apatičtí, že za národního přihlížení současná vládnoucí garnitura přiznává, že dvacetileté období moci nezvládla a tiše předává svojí úlohu na zkoušku zpět bolševickým zločincům.
Co přijde po převzetí komunistické moci? Pracovní tábory? Potraviny na příděl jako bylo v navrhované pětiletce na devadesátá léta minulého století? Politické represe proti odpůrcům totality? Nechtějme raději ani domýšlet.
Blíží se parlamentní volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Nadešel pravý čas na volbu skutečné opozice. Pokud se nevyužije příležitosti v současné době, tak příští se již nemusí opakovat. Právě teď jsme silní ve své voličské základně, kdy nám denně přibývá nových členů a nových sympatizantů.
Pojďme společně k volbám a sundejme jednou provždy mocenskou korunu demokratickou cestou rudým a modrým praporům z jejich zaslepených hlav. Nadešel čas, aby konečně přišla ta pravá revoluce!
Vlastimil Vach
předseda MO DS Tábor
