Národní socialismus není o upírání identity ostatních, ale o obraně té své. FOTO: ARCHIV DL

18. září 2009 Málokdy v dějinách lidstva panoval takový režim, který by neovládal mínění většiny své populace. Pokud se totiž vlády nad daným národem zmocní určitá skupina, musí mít přirozeně kontrolu nad smýšlením většiny, jinak by se u moci neudržela dlouho a vypukla by revoluce. Dnešní systém zneuznávající podstatu identity ovládl mínění většiny doktrínou rovnostářství.

Když se dnes mluví v poupraveném „demokratickém“ názvosloví o protistátních živlech, řada mluvčích současného zřízení poukazuje s výhružkami na naše hnutí a v první řadě ho vždy popisuje jako rasistické, extremistické, nenávistné, xenofobní, apod.

Cílem jejich štvanice není samozřejmě jen národovecké hnutí, ale i známé osobnosti, celebrity, kdokoliv, kdo veřejně vystoupí proti světonázoru multikulturalismu.
 
Dvacet let po údajné sametové revoluci je stále nutné připomínat, že 17. listopad nevyústil v žádnou revoluci, jak je tato událost účelově nepřesně pojmenována, nýbrž jen prohloubil tehdejší totalitní moc.

Proč se dnes nepoukazuje na „reakcionářství“ KSČM a komunismu obecně, který je dnes propagován mnohonásobně více než vybájený neonacismus a pravicový extremismus? Není to proto, že komunistická strana nemůže stávající režim nijak ohrozit, protože její předlistopadoví učenci se pravidelně střídají v ministerských křeslech i ve sněmovně? Není základem „našeho“ postkomunistického režimu stejná doktrína rovnostářství jako jeho předchůdce?

Komunismus nebyl za posledních dvacet let považován nikdy jako systém ohrožující dnešní režim, protože nebyl v podstatě nikdy překonán. Stal se z něj pouze ten s ještě lidštější tváří a přivlastnil si kapitalismus jako ekonomický systém. Jeho ideová podstata však zůstala nezměněna.

Stávající režim v posledních letech poukazuje na světonázor, kterému sám slepě a namyšleně dopomáhá k revoluci, protože něco, z čeho je činěn strašák tak pevně a úmorně, jako je činěno z národního socialismu, nemůže zemřít, aniž by chtělo. Samotné přiživování a zveličování ho vede k úspěchu, kterého by bez prorežimních novinářů a politiků nikdy nedosáhl.
 
Je však třeba uvést na pravou míru podstatu našeho světonázoru, kterou není neustále předsouvaný nenávistný rasismus, neonacismus či extremismus. Novináři a politici nezřídka prskají a nálepkují, velice zřídka však komentují naše názory. A ty jsou postavené zcela na něčem jiném, než na těchto pomalu vyčpělých a zle znících slovech.

Národní socialismus se opírá o identitu. O totožnost hodnot, kultury, dědictví, jazyka, území, které homogenní národ sdílí. Identita však nemá nic společného s nenávistí vůči ostatním národům, etnikům nebo kulturám. Národní socialismus není o upírání identity ostatních, ale o obraně té své.
 
Pokud je ale dnes lidem zakazováno hájit si svou identitu, je nutné se pozastavit nad tím, proč se většina politiků staví za obranu identity zcela jiných národů a ne toho vlastního. Proč se předhání v tom, kdo je větší ochránce identity Tibeťanů, a kdo z nich odmítne pozvání Číny na jakoukoliv událost. Dnes existuje spousta spolků na ochranu ohrožených živočišných druhů a ještě více na ochranu lidských práv, kolik je dnes ale spolků, které by se zabývaly ochranou práv lidí trpících ve vlastní zemi kriminalitou cizinců a imigrantů?

Většina lidí uznává práva na identitu Tibeťanů či vymírajících velryb a staví se za jejich ochranu. Proč je však dneska trestné hájit tu vlastní, která by měla být přirozeně na nejvyšším stupni zájmu každého národa? Je snad něco jiného, snažit se o záchranu identity vlastních lidí, vlastního druhu? Jakým právem máme trpět rozmělňování vlastní kultury a ničení české identity na úkor identity lidí cizích?
 
Naše kroky nebyly nikdy vedeny nenávistí, jak je nám stále předkládáno. Nenávist nebyla příčinou vzbouření lidí před rokem v Janově a nebude jí nikdy a nikde jinde. Naším cílem byli, jsou a vždy budou naši lidé, jejich bezpečí a blahobyt a naše identita. Nepoukazujeme s nenávistí na Cikány parazitující na práci českých lidí, ale na stávající systém a jeho představitele, kteří to dopustili a způsobili. Tato nenávist je přirozeným důsledkem lásky k nám samým.

Je třeba mít na mysli, že dnešní protinárodní a asociální režim se však bude vždy stavět proti uvědomování si naší identity. Kapitalistický systém nemůže být nikdy pronárodní, jeho podstata směřující k imperialismu povede vždy k ničení identity národů jím zotročenými pro své nadnárodní zájmy. Hlavní hodnotou kapitalistické společnosti jsou - a tom jsme přesvědčováni denně - peníze a schopnost jejich výdělku, nikoliv však zdravá společnost usilující o kolektivní blaho. Pouze taková společnost, uzpůsobena ke konzumaci nadbytku, z něhož špičky kapitalistického světa žijí, je pro dnešní režim žádoucí.

Identita je pro ně něco, co je třeba jakýmkoliv způsobem zničit. Direktoři dnešního systému velice dobře ví, že by se sebeuvědomělý národ stěží dobrovolně zbavoval práce svých lidí, kulturního a ekonomického bohatství ve prospěch zájmu ziskuchtivých individualit.

Síla hypotetické jednoty národa by totiž znamenala konec moci sobeckých a vetchých finančníků a způsobila by zpřetrhání provázků nad loutkovými divadly, která tyto postavy v zákulisí vlastní v každé metropoli dnešního západního světa, a která nesou výsměšný název Vláda.
 
Přijde den, když již nebude trestné stydět se za svou identitu a s hrdostí ji propagovat. Stane se tak ale až po národně socialistické revoluci, které ke zdaru napomůžou samotné snahy o zákazy, rozpouštění a cenzuru toho, co systém ohrožuje.

Matyáš Sombati
tento článek vyšel v příloze Hlas mládeže