27. července 2010 Demokracie a svoboda není zadarmo. Je to boj na život a na smrt. – To jsou slova Milana Paumera, jenž se v době komunistického teroru prostřílel společně s bratry Mašíny na Západ. Minulý týden zemřel na selhání srdce ve věku 79 let.

Emoce veřejnosti při zmínce o trojici hrdinů protikomunistického odboje však ze světa neodešly a jsou následkem několika stále se opakujících otázek: Měli střílet nevinné policisty, aby se dostali na svobodu z totalitního Československa? Mají vůbec právo na označení „hrdinové“ a nějaké vyznamenání? Nejsou to jen bezohlední vrazi?

Milan Paumer se obdobným otázkám po návratu do naší země nevyhýbal. Zasloužil se o uznání třetího odboje, a svých činů - potažmo bratří Mašínů - nikdy nelitoval. Komunisti měli zbraně, přece nemohli čekat, že po nich budeme házet švestkový knedlíky – odpovídal rázně. Zůstal antikomunistou do posledního dne života.

V hodnocení mašínovské krvavé cesty na severozápad však zůstala naše společnost rozdělená na dva nesmiřitelné tábory. Jisté si nejsou ani tzv. politické elity, snad právě proto, že svůj názor podřizují veřejnému mínění. Zcela mimo tak zůstal třetí rozměr historického odkazu trojice mužů, kteří proti bezprávnímu státu pozvedli zbraň.

Učinili tak v době poprav mnoha nevinných lidí, politických procesů se všemi, kteří se nehodlali smířit s diktaturou proletariátu. To je historie, kterou známe nebo se snažíme pochopit. Jaký je však odkaz Paumera a bratrů Mašínů do budoucna?

Je to právo na odpor proti totalitě. Dnes to možná zní jako utopie, protože žádné popravy imperialistů neprobíhají, místo diktatury jedné strany panuje parlamentní mediokracie a na hranicích žádnou stráž nenajdete. Jenže tak jako se v průběhu času mění společnost, modifikuje se i význam slov a pojmů. Totalitu nemusí nutně představovat vláda jedné strany a hranice pod ostnatým drátem. Stejně tak svoboda a demokracie nemají v každé době shodné symptomy, byť napříč dobou představují neměnný ideál. Konečně i komunismus se v minulosti prezentoval a stále prezentuje(!) jako demokratický.

Odpor proti bezpráví je legitimní bez ohledu na místo a čas. Jestliže má příznaky partyzánské války jednotlivců proti státní tyranii, společnost jako celek už prohrála, protože se nechala zotročit. Postupným omezováním svých osobních a politických práv, které vždy začíná nenápadným škrtáním „nebezpečných“ slov, pak celých odstavců, nakonec i autorů a jejich stoupenců.

Jinými slovy, jak v úvodu naznačil Milan Paumer, jestli si necháme ukrást, třeba i kousek po kousku, naší svobodu, její znovunabytí je bojem na život a na smrt. A to už je příliš pozdě i na ty švestkové knedlíky…

Martin Zbela

Tento článek můžete komentovat na Facebooku