8. ledna 2010 Odpověď je jednoduchá. Po celé republice se masově propouštějí zaměstnanci, většinou z výroby, řemeslníci a další. Chtěl bych vědět, jak hodlá tato vláda situaci řešit. Z jakých prostředků hodlá živit vzrůstající armádu nezaměstnaných.
Nabízené rekvalifikace jsou k ničemu, protože práce prostě není. Spletení zastánci volného trhu svorně tvrdí, že práce je. Ano, mají pravdu, ale člověka neuživí. Minimální mzda nestačí ani na skromné přežívání. Prakticky celý život jsem poctivě pracoval v dělnických profesích, po pracovním úrazu mám zničená záda a za čas mě čeká důchod. Nevím, jak vyjdu s malým důchodem, kdo mně pomůže, když stát nemá pomalu na výplatu důchodů.
V životě je třeba vnímat mnohé situace do hloubky, aby byla vidět podstata věci. Mnoho lidí vše vnímá povrchně a proto se nedobere správného úsudku. Jako příklad uvedu nedávné dvacáté výročí Listopadu 1989, kdy památného průvodu z Albertova na Národní třídu se nezúčastnili Havel, Klaus, Vondra a další. Nastrčení studenti nevěděli, v jaké hře hrají, ale Charta a spol. moc dobře věděla, co okamžitě dělat. Svět jásal a gratuloval disidentům a převlékačům kabátů, kteří sice absentovali na Národní třídě, ale k moci se prodrali okamžitě. Musíme si uvědomit, že dívat se příliš optimisticky do budoucnosti se nevyplácí, což jsme všichni poznali v oněch listopadových dnech roku 1989.
Havel všechny bývalé komunisty (za hladké předání moci) a disidenty odměnil významnými politickými a hospodářskými funkcemi. Národ věřil a doufal, že co nová vláda a parlament udělá, bude správné. Většina národa vše viděla růžovými brýlemi a to se nám stalo osudným. Celkový státní dluh činí magický 1 bilion korun a seškrtávání sociálních výdajů vede zákonitě k napětí mezi postiženými vrstvami obyvatelstva. Parlamentní strany nic neučiní, z ohledu na blížící se volby. Nechtějí si popudit voličstvo. Jedinou vládní náplastí na krizi je vydávání dluhopisů, nic systematického a dlouhodobého.
Takže z toho je vidět, že je jasné, proč se do Dělnické strany hlásí stále více nových členů a k myšlence programu strany se přihlašují další a další sympatizanti. Nebojí se žádného zákazu strany a policejních hrozeb. Při neustále zhoršující se sociální situaci bude Dělnická strana neustále posilovat, protože žádná jiná strana zaměstnancům a nezaměstnaným nepomůže.
Proto je nutné přesvědčovat ty, kteří nechtějí k volbám, říkat jim, že každý hlas rozhodne a je stejně důležitý. Dělnická strana nabízí spolupráci každému, komu není lhostejný osud republiky. Usilovně přesvědčujme spoluobčany, vytrvejme a nebojme se překážek.
Rudolf Šmucr
