internetové noviny / zpravodajství a názory

Překonat strach z režimu

24-kvetna-v-praze

„Perzekuce není režimu cizí…“ FOTO: DAVID POLÍVKA

1. června 2009 Když jsem poprvé viděl video, na němž hřmotný cikán huláká na drobnou dívenku, říkal jsem si, že bych si přál, aby i moje maličká dcera byla jednou takhle odvážná. Já sám jsem si takový nikdy nepřipadal, ani jako student v listopadu roku 1989.

Byl jsem sice odmala duchem a slovy přesvědčený nepřítel režimních lží a systému jako celku, ale tak nějak potichu, nenápadně. Součást nesouhlasící, ale veskrze pasivní většiny.
 
Léta jsem chodil spořádaně k volbám, protože jsem měl obavu, aby můj hlas nepřišel vniveč. Místo abych volil toho, koho chci, snažil jsem se najít menší zlo a to podpořit, držet se vpravo, aby se nemohli dostat novo- či starokomunisté k lizu. Spojení dvou velkých a silných stran opoziční smlouvou jsem vnímal jako podvod a poprvé si hluboce uvědomil, že JIM nejde o nic jiného, než o moc.
 
Znají či poznají to všichni, nebo téměř všichni: zaměstnání, děti, bydlení, prostě budování toho, čemu se říká životní standard, kariéra, jak se komu líbí. A samozřejmě lákavě zabalené půjčky a výhodné nabídky a další a další pasti, které se, po přivábení kořisti, zaklapnou.
 
Přišly janovské události minulého roku a přišlo pražské shromáždění Dělnické strany sotva pár kroků od místa, kde zasedala „velká“ modrá strana. Vystoupil jsem z metra a narazil na kordon policistů v plné zbroji. Nad hlavou helikoptéra, vzpomněl jsem si okamžitě na Orwella a jeho knihu „1984“. Nevím, zda by měl Orwell radost patře na to, jak hbitě spějeme k naplnění jeho mrazivých vizí.

Když jsem hledal, kudy se na místo akce dostat tak, aby mne nelustrovala policie, uvědomil jsem si, jak moc vězím ve spárech systému a že mám zase strach, tak, jako tenkrát, před dvaceti lety. Že jsem vězněm hypoték a pracovních vztahů a že perzekuce není režimu cizí, že bojuje silou peněz, ovládá média, umí lhát stejně hnusně, jako ten komunistický, ale umí používat lesklé obaly a barvité sny. A co víc, že je možná horší, než ten minulý.

Vybavil jsem si jedno z hesel roku devětaosmdesátého – „Kdo se bojí opozice, ten se bojí o pozice“. Kroužil jsem kolem tak dlouho, až akce skončila, připojil jsem se k zástupu účastníků shromáždění a sestoupil zpět do metra. Měl jsem chvilkový pocit sounáležitosti s lidmi, kteří odvahu mají. Styděl jsem se před sebou, ale věděl, že pokud si přiznám svoje obavy, mohu s nimi bojovat a vyhrát. Že strach je přirozený, když jsme konfrontováni s něčím, co neznáme, a co by nás mohlo ohrozit.
 
Postoloprty. Připojen k hloučku na náměstí a přece pár kroků opodál. Mezi. Ještě to někde uvnitř leží, ten nános dvaceti let demokratického výplachu hlavy a otroctví budování životních podmínek konzumu. Náhodně jsem se stal kolportérem Dělnických listů, vzal jsem si jich pár kusů pro moje známé a než jsem udělal pár kroků - místní mi je rozebrali. Šel jsem si ještě dvakrát a jeden jediný výtisk donesl domů jenom díky tomu, že jsem jej ukryl pod bundou. Podal jsem si ruku s tou statečnou dívkou a sklonil se před její odvahou.
 
Jel jsem na dubnovou ústeckou pietní akci, roztrhl vnitřní pouta a prošel „check-pointem“, připojil se k lidem na náměstí, kteří trpělivě čekali na zahájení. Když jsem se díval z výšky dvou tří schodů na tváře účastníků, byl jsem rád, že je česká mládež, protože to většinou mládež byla, hrdá a sebevědomá, bojovná a odhodlaná. Že věří ve svou myšlenku. Stal jsem se, jako součást průvodu vylidněným a propagandou masírovaným městem, dalším ozubeným kolem.

Je to divný pocit, být osamoceným aktivistou, ale jsem si jistý, že brzy najdu v okolí další spojence a kamarády. Věřím, že kromě těch, kdo podporují naši věc veřejně, je obrovský potenciál těch, kdo sympatizují, lidí naštvaných a znechucených, lidí, kteří chtějí bojovat za to, aby jejich děti mohly žít ve zdravém světě.

Věřím, že nadcházející „evropské“ volby budou jen generální zkouškou, že ta hlavní změna přijde na podzim. Věřím v úsvit, který bude národní a sociální. Věřím ve společný odpor pronárodních sil českých i evropských.

Pavel Beran