Bitva na Kosově poli, Adam Stefanovic 1870. REPRINT: DL

18. července 2009 Kos, podle těchto černých ptáků, jak praví legenda, byl odvozen i staroslovanský název Pole kosů, Kosovo. Představuje však pouze půl původního názvu. Druhou částí je Metohija. Řecky majetek kláštera. Majetek církve. Srbové používají zkratky Kosmet. Obě části jsou přes tisíc let centrem srbské státnosti, Starého Srbska, jak se psalo kdysi. Kolébkou srbské duchovnosti.

Toponyma jasně prokazují praslovanské kořeny. Již z římských časů toto horami obklopené jezerní dno, Campus turdorum merularum, proslulo svou úrodnou zemí. Protínaly jej i důležité křižovatky cest z Cařihradu a ze Soluně.
  
V první polovině 14. století měli Srbové mocný stát. Sahal od Dunaje po Korintský záliv, od Jaderského moře k Egejskému. Zejména za Štěpána Dušana, jenž si osvojil titul ,,car Srbů a Řeků“ (1346), Srbsko zaujalo vedoucí postavení  na Balkánském poloostrově. Dušanův rozmach měl vrcholit v úplném ovládnutí Byzance. I bez dosáhnutí tohoto nejvyššího cíle byl jeho vliv velkolepý. Hluboko se vryl do vědomí srbského národa a silně působil též na současníky. Přátelský písemný styk s ním udržoval i český král Karel Lucemburský. Cestou do Říma pro císařskou korunu (1355), odevzdal papežovu poselstvu, směřujícímu k Štěpánu Dušanovi, osobní list. Jeho prostřednictvím vyjádřil sympatie a radost nad tím, že západořímská a východořímská císařská hodnost se nachází v rukách panovníků, používajících vznešený jazyk slovanský. Neštěstí se ovšem nezadržitelně blížilo.
  
Podobně jako seldžučtí Turci, jejichž vpád na Blízký východ vyvolal křižácké výpravy, také Osmané byli potomky turecky mluvících plemen střední Asie a i oni přijali islám. Svoje jméno odvozovali od vůdce Osmana ,,bojovníka za víru“. Když koncem 13. století začali pronikat na západ sotva kdo tušil, jaké nedozírné následky způsobí. Co vyvolá jejich expanze.

Ještě za Dušanova života překročili Bospor. Uchytili se tady a počali ohrožovat ortodoxní pravoslaví, aby zakrátko přerostli v problém celoevropský. Po smrti Štěpána Dušana se srbská knížata rozhádala. Avšak to samo o sobě nebylo příčinou nadcházející katastrofy. Turci disponovali efektivní vojenskou organizací, která jim rychle získávala převahu vůči rozštěpeným balkánským zemím. Mohli být chvilkově zadrženi, ne zastaveni.
  
Porážka od bosenského vojska v roce 1388 přiměla sultána Murada I. k rozhodnému úderu proti Srbsku a Bosně. S Muradem šli do boje jeho synové Bajezid a Jakub, vojevůdci Evrenos, Saraža a Balaban, pomocné kontingenty seldžuckých emírů z Malé Asie, poplatní Albánci, Řekové i srbský údělný kníže Konstantin z Makedonie. Na odpor postupujícím osmanským Turkům postavil svoje oddíly kníže Lazar, jeho zeti Vuk Brankovič a Miloš Obilič. Doplňovaly je posily od bosenského krále Tvrtka I., po přeslici potomka slavné srbské dynastie Nemanjičů.

V srbských řadách se nalézali vedle Chorvatů a Bulharů i Albánci. Pokřestění Albánci s vlastním jazykem a kulturou po rozdělení církve na západní a východní směr (1054), zaujímali prakticky až do tureckého nástupu úlohu spojence Byzantské říše.
  
Nejvýznamnější osobnost mezi srbskými velmoži, knížete Štěpána Lazara, Muradovo rozhodnutí nepřekvapilo. Všestranně se snažil na předpokládanou rozhodující srážku připravit. Deset let před kosovskou bitvou dosáhlo jím kontrolované území největšího rozsahu. Usiloval o funkční, pevnou a účelnou administrativu. Zároveň posiloval příbuzenské svazky a rozvíjel diplomatické vztahy. Podařilo se mu nakonec, nadlouho naposledy, shromáždit Srby z různých stran a dokázat, že je třeba bojovat s odhodláním, které se odjakživa nazývalo: buď – anebo. Od Západu, zahleděného do sebe, pomoc očekávat nemohl. Naopak! Krátce po jeho tragickém konci, nechal uherský král Zikmund Lucemburský  napadnout državy, v zastoupení za nezletilé syny Štěpána a Vuka, spravované Lazarovou manželkou, vdovou Milicou…  
  
Armády se srazily osm kilometrů od Prištiny. Scéna pro jednu z osudových křižovatek, která změnila středověk, ale i běh dějin lidstva jako takového, byla připravena. K bitvě došlo na Kosově poli ve svátek sv. Víta, neboli na Vidov dan, 28. (podle pravoslavného kalendáře 15.) června 1389. Zachovaly se o ní z faktografického hlediska zprávy skromné, kusé a sobě odporující.

Buď před, či v průběhu bitvy měl Miloš Obilič přeběhnout k tureckému sultánovi, jako by se chtěl podrobit. Když ho přivedli k Muradovi, probodl mu dýkou hrdlo. Sultánova tělesná stráž Obiliče v okamžiku rozsekala. Turci začali propadat zmatku. Velení převzal Bajezid. Prudkost protiútoku, jím vedeného, strhla vývoj v jeho prospěch. Padl výkvět srbské šlechty. Lazar se dostal do zajetí a byl sťat u Muradovy mrtvoly.
  
Turci ihned odtáhli domů, neboť nový vládce si spěchal pojistit nabytou moc. Bitva tehdy zanechala hluboký dojem ze smrti Murada a Lazara. Zpočátku, kvůli dočasnému stažení Osmanů, byla vykládána jako vítězství křesťanstva. Z Florencie a Benátek se zprávy o ní dostaly do Paříže, kde se dokonce v chrámu Notre Dame sloužila slavná děkovná mše. Lidová poezie spojila s bitvou řadu legend i vymyšlených příběhů.

Teprve později se vyjevila celá tragika. Strašlivost ztrát postihla jenom jednu, slabší stranu. Kosovo se navždy vrylo do paměti Srbů v podobě největší národní pohromy. Podobně jako Bílá hora do paměti Čechů.
  
Srbsko se dostalo do vazalství Osmanské říše. Roku 1448 válčili na Kosově poli už jen nájemní vojáci z národů Uher, Němci, Češi a Poláci, pod velením J. Hunyadiho. Utrpěli těžkou porážku, což znovu podpořilo turecký výboj. Události po pádu Cařihradu (1453) definitivně ukončily existenci srbského státu. Okupace znamenala ekonomické, kulturní a politické neštěstí, trvající téměř půl tisíciletí. Zápas Srbů proti cizáckému jařmu i přes nesnesitelné strádání nikdy neustal. Během něho se statečná oběť tisíců obránců vlasti z roku 1389 měnila v memento, mobilizující výzvu, nejvyšší morální smysl srbského národněosvobozeneckého hnutí.
  
Anglický básník a spisovatel G. K. Chesterton (1874 – 1936) o Srbech napsal: ,,Protože Srbové byli válečničtí, mohli jsme my být mírumilovní. Jsou-li oni urputnými bojovníky, bylo to proto, že žádná odvaha kromě čistého fanatismu nemohla udržet hranice křesťanství proti nepřátelům, kterých bylo jako kobylek, zatímco my jsme volili své první parlamenty a stavěli své první katedrály. Zatímco všechno to, co my nazýváme světem, bylo vytvářeno, oni představovali (ochrannou) zeď světa…“
  
Z obav před krvavými tureckými zvěrstvy došlo i ke dvěma největším exodům Srbů (1690 a 1739) ze Starého Srbska. Střediskem srbského národního života začala být severněji položená místa okolí Bělehradu. Vylidněné oblasti Kosova a Makedonie sultánská vláda osídlovala masou islamizovaných kolonistů ze severních a středních krajů přímořské Albánie.

„Po staletí  byl turecký tlak  na Srby provozován Albánci… Od 18. stol.  se vystěhovalo půl milionu Srbů ze Starého Srbska a z Macedonie do Srbska. Tak veliký byl tlak Albánců na Srby. Albánci oloupili Srby o půdu; Staré Srbsko tím způsobem bylo poalbánštěno.“ (T. G. Masaryk, 1914)
  
Období napoleonských válek pro Srby představovalo začátek poslední etapy úsilí o obnovení státní samostatnosti, zahájenou povstáním v roce 1804. Byla jim posléze sankcionována také  mezinárodně tzv. Berlínským kongresem (1878). Vybojování národní svobody vlastními prostředky pochopitelně vyvolalo v srbském společenství pocity hrdosti a sebevědomí, odmítající poručnictví od kohokoliv. Nelibost mocných z toho byla patrná a nejenom proto, že se jednalo o důležité geopolitické místo, ale i pro příklad ostatním menším národům k následování.
  
Nejpodrážděněji reagovalo, zvlášť po roce 1903, sousední, velmocensky zakomplexované Rakousko-Uhersko. Obviňovalo Srbsko z podpory jihoslovanského separatismu na území monarchie. Rozčílení ve Vídni a v Budapešti způsobily srbské úspěchy za balkánských válek 1912 – 13. Během nich bylo od turecké nadvlády konečně osvobozeno rovněž Kosovo.

„Srbský vyšší důstojník mi vyprávěl, jak táhli na jih po dobytí Kumanova; velký oddíl vojska přišel na Kosovo pole, a tu zpozoroval, že celý oddíl, aniž by mu bylo veleno, rázem jako na komando, každý muž a každý důstojník smekli čepici, pokřižovali se, a jak  mi můj  zpravodaj  velice názorně ukázal, našlapovali ve svých opánkách tak opatrně, tak tiše, aby nerušili spánku mrtvých, svých předků, kteří tu po staletí leží pohřbeni. A ne jeden z důstojníků, nýbrž mnoho jich a většina mužstva ronili tiché slzy…“ (T. G. Masaryk, 1914)
  
V současnosti Kosovo a Metohiji znovu odervali od Srbska. Srbské obyvatelstvo opětně vyhánějí z jeho domoviny. Zase je tento „tlak na Srby provozován Albánci“. Akorát sultána a Vysokou portu nahradili jiní páni, následníci těch z „prvních parlamentů“. Používají sice sofistikovanějších metod, ale jdou stejně nemilosrdně za svými cíli.

Ano, změnila se doba, kulisy, nicméně mnoho historických podobností nepříjemně napovídá, jako bychom se navraceli do stavu před sto lety. Osud Srbska je názorným příkladem. Otázkou zůstává: Co potom můžeme očekávat dále do budoucna?

Vladimír Mlejnecký

26. května 2009 Kdyby žil dnes Václav Klofáč, zakladatel českého národního socialismu a jeden z Otců Československé republiky, zřejmě by se od současných novinářů dočkal nálepky extremisty a zřejmě by kvůli svým radikálním názorům čelil i trestnímu stíhání.

Zveřejňujeme úryvky z Klofáčova projevu, který přednesl 26. července 1908 ve Vysokém Mýtě. Dnes již asi nezjistíme, jestli byl monitorován „zpravodaji“ protiextremistického oddělení kvůli propagaci národního socialismu. Jak je ale z jeho slov patrné, už tehdy se potýkali národní socialisté s nenávistnou kampaní ze strany marxistů, sociálních demokratů a všech protinárodních ideologů.

Klofáč nejen že obvinil své odpůce z dogmatismu a honu na čarodějnice proti národním socialistům, postěžoval si na lhostejnost inteligence a důrazně požadoval rovnost národů a v národě, stejně jako dnes Dělnická strana, jež se hlásí k národnímu socialismu, požaduje suverenitu a politickou nezávislost národa a odmítá upřednostňování menšin na svém území.

Po sto letech úderná slova Václava Klofáče neztratila na aktuálnosti, což úsměv na tváři rozhodně nevzbuzuje.

O sociální demokracii a levici

„Národně sociální hnutí se muselo zrodit i kdyby bývalo nebylo nepochopitelně protinárodního stanoviska sociální demokracie. Socialismus sám musel – ať už dříve nebo později – vyvolat toto hnutí, dříve nebo později musela u nás v Čechách, v českém lidu, ozvati se silná reakce proti socialismu marxistickému, proti třídnictví sociální demokracie a proti jejímu jednostrannému hmotářství, proti dogmatářství jejímu, které ze sociální demokracie učinilo prostě nesnášenlivou, fanatickou církev, nepřipouštějící kritiky a odchylných názorů a terorizující kdekoho jen hrubou silou a inkvisiční činností svého vedení.

Vedle černé církve povstala prostě stejně prohnilá církev druhá, církev rudá, vedle klerikalismu černého klerikalismus rudý, tento ještě mnohem nesnášenlivější a mstivější než prvý. Zde více než jinde uplatnila se zásada: budeš věřiti toliko v to, co my ti budeme hlásati, od našich slov, od našich dogmat nesmíš se odchýliti ani v nejmenším, vše jiné je kacířské a budeš-li o tom, co my ti povídáme sebeméně pochybovati, zatočíme s tebou jménem Karla Marxe a Františka Soukupa (tehdejší sociální demokrat – pozn. DL) jako s kacířem.

Nemám na zřeteli jenom to, že vědecká kritika podvrátila veškeré základní pilíře marxismu. ODPOR proti němu musel prýštiti už ze samé povahy českého, slovanského člověka, který obsah svého života nemůže nikdy viděti jen v ukojení svých potřeb materiálních, žaludkových.“

Kritika inteligence

„Přál bych si, aby po zdravé cestě v náš lid šla veškerá inteligence, která až strašně v posledních letech zlhostejněla a neuvěřitelně odvrátila se od lidu. Všude jinde inteligence stojí v popředí lidu a všeho národního hnutí a veřejné činnosti. Jen u nás, v národě malém, kde s každým jednotlivcem zvlášť musíme pracovati, jako by duch někdejších inteligentů-buditelů zmizel, jako by všichni ti Jungmannové, Havlíčkové, Barákové, Sladkovští a Tyršové zmizeli beze stopy a následování. Či zas už národní myšlenka má se opírat jen o ty nejmenší, jako nejmenšími byla vkříšena k životu?“

Rovnost národů a v národě

„Stavíme se na půdu praktickou, nečekajíce na zázraky, jež dle jiných teorií někdy, někdy by se měly státi. Nespoléháme tolik na stát a jeho parlamenty, jako na sebe. A mluvíme-li o obrodě lidské společnosti, o nové a lepší sociétě, tu zvláště je nám jasno, že spása je vlastně v nás a ne v zákonech a moci státní, neboť žádný zákon nemůže nás nutiti bychom byli dobrými a šlechetnými a žádný zákon nemůže zabránit bychom nebyli špatnými. Proto tak velký důraz v sociální své filosofii klademe na výchovu a zušlechtění.

Rovnost národů a rovnost v národě je a zůstane naším heslem. Kdyby o významu toho hesla čeští lidé přemýšleli a jeho význam pro budoucnost našeho národa pochopili, rázem by se postavili pod náš národně sociální prapor. Opřeli by tím českou věc o nejbezpečnější oporu: o široké lidové vrstvy, o jejich sílu a jejich nadšení a obětavost. Bez této síly všechno by bylo ztraceno.

Myšlenka, byť byla sebe šlechetnější, sama o sobě nikdy nezvítězí, nýbrž jen tenkrát, je-li hájena také hmotnou silou. Vedle Husa musil povstati ještě Žižka, aby „Pravda Boží“ mohla být uhájena. A nemá-li náš národ, který bije se jen za vlastní svobodu a nechce křivdy jiných, klesnouti, musíme učiniti vše možné, aby jeho poctivý prapor chráněn byl národem veškerým, aby prostý lid zůstal mu i v nejtěžších dobách věren.“

Zdroj: František Klátil, Republika nad stranami, str. 36 – 38

VÁCLAV KLOFÁČ (1868 – 1942) - český politik a novinář; vůdce českých národních socialistů. V roce 1898 se stal jedním ze zakladatelů České strany národně sociální a zároveň jejím předsedou. Byl čelným představitelem opozičního protirakouského radikalismu, propagátorem antimilitaristického hnutí a slovanské vzájemnosti. Po vypuknutí 1. světové války byl zatčen, vězněn a obžalován z velezrady. V červenci 1917 byl spolu s Rašínem a Kramářem na základě amnestie propuštěn. V červenci 1918 zvolen místopředsedou Národního výboru československého. Koncem října 1918 se zúčastnil jednání zástupců domácího i zahraničního odboje v Ženevě o budoucí podobě státu. Klofáč se stal prvním československým ministrem národní obrany, po celou dobu trvání první republiky byl senátorem a jednou zvolen i předsedou Senátu.

-red-