17. listopadu 2010 Člověka v životě potká mnoho paradoxů. Například tento: dnes je státní svátek, Den boje za svobodu a demokracii. Zítra ale žádný svátek není a tak společně s dalšími přáteli z Dělnické strany sociální spravedlnosti staneme na lavici obžalovaných, kam jsme se dostali kvůli svým loňským projevům na 1. máje. Kvůli tomu, že jsme mluvili...

Po roce 1989 je to vůbec poprvé, co musí vedení politické strany před soud za své veřejně prezentované názory. Opět je to paradoxní v zemi, kde se komunisté nemuseli zodpovídat za svou čtyřicetiletou totalitu. Asi je to tím, že se mnoho z nich “přetransformovalo” ve fanatické demokraty. Jeden takový byl loni touto dobou premiérem a s Václavem Havlem zahajoval oslavy 20. výročí sametové revoluce. Za svůj vrchol kariéry označil zrušení Dělnické strany.

Ani si nepamatuji, že by se v průběhu uplynulých dvaceti let muselo vedení některé vládní nebo parlamentní strany zodpovídat před justicí kvůli korupci, katastrofálnímu zadlužení státu a rozkradení jeho majetku. Žádný velký proces s pohlaváry ODS či ČSSD se nikdy nekonal…

Ale dost, bylo by v celku naivní očekávat spravedlnost od státu, který více než rok neoprávněně drží ve vazbě mladé lidi z důvodu vylepování samolepek na kandelábry.

Když si vzpomenu na události v průběhu sametové revoluce, vybaví se mi plná náměstí lidí, kteří očekávali změnu a měli velkou naději. Symbolem této společné naděje byla trikolóra. Revoluční nebyla změna režimu, později se to jen potvrdilo, ale probuzení lidí z dlouholeté letargie, zájem o politiku, touha změnit věci kolem sebe. V tom byla skutečná revoluce. A právě takovou revoluci naše země opět potřebuje jako sůl.

Zítra mě s Tomášem Vandasem a dalšími dlouholetými přáteli čeká soud. Už z charakteru procesu je nabíledni, že pro naší chatrnou demokracii představuje pokračující devalvaci a pošlapání svobody slova a projevu, znovunabyté na podzim roku 1989.

Současný režim se tímto soudem ještě více zkompromituje, což mi vadí mnohem méně než ten fakt, že oklešťování našich svobod ve výsledku postihne všechny občany. Tohle už jsme v našich pohnutých dějinách zažili mnohokrát.

My nemůžeme u soudu prohrát. Nikoho jsme nezabili, nezranili, neznásilnili, nepřepadli, neoloupili, neházeli po nikom kamením, nerozbíjeli výlohy ani jiný majetek někoho jiného, ba dokonce ani k ničemu takovému nenabádali ostatní. Svobodně jsme projevili svůj názor - to je náš společný a jediný “zločin”.

Karel Kryl kdysi řekl: „Svoboda slova nesnáší žádné ALE. Svoboda slova buď je anebo není. Nelze říci svoboda slova ano, ale…” Jediným poraženým procesu s vedením dělnické strany tak zůstává naše svoboda. Den boje za svobodu a demokracii přestane být pouhým svátkem. Stane se všední nutností. 

Martin Zbela
šéfredaktor Dělnických listů