Z britských dětí narozených v roce 2005 je 40 procent muslimských. Porodnost průměrné evropské muslimské rodiny je 6 dětí, evropské jen 1,5. FOTO: ARCHIV DL

13. srpna 2009 Nedávno jsem vzpomínal jak vypadala Praha před deseti lety a jak vypadá dnes. Nebylo to příjemné srovnání. Před deseti lety jsem si byl jist, že jsem v České republice. Že se zde kdekoli domluvím česky a že většina lidí, které potkávám na ulicích, jsou Češi. Dnes už tomu tak není.

Když jdu v noci po Václavském náměstí, tak si připadám jako v Ugandě. Desítky postávajících černochů zde prodávají drogy, nahánějí cizince do bordelů, nebo jen před Duplexem nabízejí Češkám „africké polibky“.

Když jedu přes Libuš a Písnici tak mám pocit, že jsem se ocitl v Asii. Tyto čtvrti jsou již regulérním Asijským městečkem s vlastními zákony a pravidly. Na Opatově nebyl před deseti lety jediný Rus a Ukrajinec. Dnes se tam již jinak skoro nedomluvíte. Přijdu do Albertu a ptám se prodavačky, kde mají šťávu. Odpovědí mi je „já nepanimáju“.

Už ani nemusím nikam jezdit na dovolenou. Celý svět přijel za mnou a přinesl si s sebou všechny své bolesti, nemoci a kriminalitu. Stejně jako v zahraničí, ani v Praze už příliš nepochodím s češtinou. Starší generace jistě s nostalgií „ocení“ možnost opět mluvit rusky.

Tato situace samozřejmě nepanuje jen v Praze, ale i ve všech větších městech ČR. Cizinci se jako mor postupně rozlézají po celé zemi a skupují ji. Nejnebezpečnější pro budoucnost jsou jistě v evropském měřítku muslimové.

Dovoluji si ocitovat úryvek ze staršího článku Benjamina Kurase, který vyšel v Mladé frontě Dnes: „Jestli si ještě děláte starosti, zda bude, či nebude ten obávaný střet civilizací, uklidněte se. Nebude. Už je za námi a Evropa jej prohrála. Teď už probíhá jen její islámská okupace. S podporou všech evropských politických, akademických a mediálních institucí. Podle modelu, který v roce 1974 vysvětlil alžírský prezident Boumedienne takto: „Brzy prorazíme do severní polokoule. Budeme ji dobývat tak, že vaše území zalidníme našimi dětmi. Ovládneme ji dělohami našich žen.“

Okupace probíhá podle dohod, které šéfové západoevropských vlád podepsali s Arabskou ligou po ropné krizi v roce 1973, výměnou za nepřerušené ropné dodávky a otevření arabských trhů evropskému obchodu a investicím. Zavázali se mimo jiné, že budou sponzorovat příznivou propagaci islámu a otevřou Evropu početné imigraci muslimů neomezeně praktikujících islámské tradice a kulturu v přívětivém prostředí „multikulturalismu“.

Ani jednu z dohod politici nekonzultovali se svými parlamenty, tím méně občany. Od těch se očekávala neomezená tolerance, vstřícnost a zájem o mírumilovný islám. Každý projev znepokojení nad tempem imigrace nebo nad problémy, které z něj vznikají, byl označen za rasismus, xenofobii a islamofobii.

V roce 2006 je islámská okupace číselně velmi nepřehledná, ale odhaduje se přibližně takto: Francie oficiálně 10, neoficiálně možná 15 procent populace. Holandsko oficiálně 8, neoficiálně možná 12 procent. Německo oficiálně 7, neoficiálně přes 10 procent. Dánsko asi 5 procent. Británie oficiálně 4 procenta, neoficiálně nemá přibližnou představu ani ministr vnitra. Itálie oficiálně procenta 3, ale spíš dvojnásobek.

Evropská unie jako celek odhaduje 25 milionů muslimských občanů, ale přítomnost muslimských imigrantů neregistrovaných nebo nelegálních by tento počet možná zdvojnásobila. Každý rok přichází nejméně půl milionu, ale spíš až milion nových muslimů.

Nejčastějším jménem nových mužských novorozeňat ve Francii, Holandsku a Británii je Mohamed. Z britských dětí narozených v roce 2005 je 40 procent muslimských. Porodnost průměrné evropské muslimské rodiny je 6 dětí, evropské jen 1,5.

Už jen porodností tedy Evropanů rok od roku pár set tisíc ubývá, muslimů pár milionů přibývá. Okupaci Evropské unie dovrší do deseti let příchod 80 milionů Turků, jimiž se islámská populace Evropy přehoupne přes polovinu obyvatel a poroste vysokou porodností dál.

Evropské děti narozené za deset let už budou islám pokládat za evropskou samozřejmost a nepřijde jim na něm nic cizího.

Od té doby se nic nezměnilo a okupace nerušeně probíhá dál. Nám nezbývá než doufat, že ještě stále může dojít ke zvratu a že se ještě dá zabránit tomu, aby po celé Evropě vládlo právo Šárija. Je ale bezpodmínečně nutné, abychom proti tomuto nebezpečí bojovali hned a všemi prostředky.

Dělnická strana je jedinou reálnou politickou silou, která toto nebezpečí vnímá a snaží se mu čelit. Takže pokud nechcete, aby se vaše děti musely pětkrát denně modlit k Alláhovi, tak si na to vzpomeňte u voleb.

Jiří Petřivalský

Video k tématu