Můj otec pracuje u policie: Nezaplacené přesčasy a škrty
4. října 2010 Můj otec pracuje jako policejní technik v Jeseníku. Za vlády levice byl s tímto povoláním relativně spokojen, tato práce jej baví a ví, že to dělá pro dobro věci. Někdy sice pracoval nepřetržitě dvanáct hodin, ale vždy měl zaplacené přesčasy i služby o víkendu, takže nebyl vlastně důvod si stěžovat.
Poté se však k moci dostala "velice demokratická pravice" a situace se změnila – samozřejmě k horšímu. Nyní není výjimkou, že pracuje jeden den čtrnáct hodin a hned další dva dny dvanáct hodin. V zákoníku práce je však jasně uvedeno, že člověk může pracovat maximálně dvanáct hodin denně, takže vlastně porušuje zákon. Navíc už teď přišel o více než pět tisíc korun každý měsíc, neboť přeci policisté slouží vlasti, a je tedy v pořádku, že slouží přesčasy zadarmo, stejně jako je v pořádku, že si na některých služebnách ani nemohou policisté umýt ruce. A to třeba přijeli z ohledávání týden staré mrtvoly.
Většina policistů si shání novou práci, což samozřejmě chápu. Nechci ani pomyslet, jak to v této zemi bude vypadat poté, co se naše platy ještě sníží o oněch deset procent. Nejspíše se vrátíme na úroveň neandrtálců, vrazi si klidně budou běhat na svobodě a dál vraždit naše občany, protože je nebude mít kdo zatýkat, a přepadení a okrádání se stanou zcela běžnou záležitostí. Už teď je kriminalita velmi vysoká, někdy se bojím jít sama na autobusák a o parku ani nemluvím. Všude se povalují pochybné živly s lahví v ruce, které samozřejmě platíme z našich těžce vydělaných peněz (a to bydlím v malém městě, spíše vesnici).
Myslím si, že rozhodně není v pořádku, aby hasiči a vojáci zachraňovali životy při povodních, nasazovali při tom své vlastní a za odměnu přišli až o polovinu platu, protože naši pánové celý tento stát rozkradli. Pokud se i nadále bude dít takové bezpráví, brzy veškeré naše pracovní síly odejdou do zahraničí, což by byl konec ČR jako samostatného státu. Bohužel jediným řešením pro naši plačící zemi stále zůstává jedině DSSS.
Zuzana Mikulová
Foto: Jiří Petřivalský
Tento článek můžete komentovat na Facebooku Dělnických listů
