17. listopadu 2009 Na ten listopadový pátek si pamatuji velmi dobře. Dopoledne jsme na základní škole měli občanskou nauku. Bohužel se zkoušelo. Soudružka učitelka vyvolala mé jméno. Co víš o pionýrských organizacích? zeptala se mě před tabulí.

Nevěděl jsem nic, respektive předstíral, že něco vím… modré košile, rudé šátky… a snad i nějaké ty „jiskry“. To bylo vše. Soudružka nebyla zrovna moc v náladě (snad v nějaké předtuše pádu režimu) a do žákovské knížky mi napsala čtyřku. Byla to pro mě rána, protože za nejhorší známku jsem do té doby považoval trojku.

Odpoledne jsme se s mámou vydali do centra Prahy nakupovat. Vzpomínám si na okamžik - bylo už po setmění – našeho procházení dolní částí Václaváku na Můstku. Zelení příslušníci VB stáli na každém rohu, odkudsi byla slyšet houkačka. Jinak ale nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží nějaká demonstrace. Tehdy mě máma vzala za ruku a řekla: Tady se asi něco semele, pojďme raději domů.

Teprve v neděli ráno televizní hlasatel oznámil, že narušitelé veřejného pořádku byli na Národní třídě potlačeni ochránci zákona, tj. veřejnou bezpečností. Normalizační „extremismus“ se nezastavil před ničím, ani před napadáním slušných pracujících lidí. Zásah byl proto nutný, říkali. Mluvili taky o pankáčích a provokatérech…

Za pár týdnů od onoho pátku se hodně věcí změnilo. Soudružka učitelka přestala být soudružkou, ale „paní“ učitelkou. Běda tomu, kdo ji oslovil postaru, což se dělo ještě dlouho – zvyk je železná košile i pro dítě. A přiznám se, že v tom často nehrál roli jen zvyk, ale i obyčejná chlapecká škodolibost.

Z občanské nauky se stala „výchova“ k demokracii. Pionýři zmizeli i s rudými šátky, ale nebylo ještě co učit... Stali jsme se vakuem mezi komunistickou a alternativní mládeží. Nové „převýchovné“ osnovy ještě nedorazily. Do té doby nám exsoudružky učitelky povídaly dojemné příběhy o tom, jak nebylo všechno krásné a růžové před listopadem 89. Že se hodně věcí dělalo špatně, ale nikdo o tom nesměl mluvit nahlas. Teď už ale ano – je přece svoboda!

Pro naše zmatené dětské hlavy „ideální vzor“ výchovy a úcty k autoritám.

Dnes si „oficiální veřejnost“ v objetí s bývalými soudruhy připomene začátek svobody před dvaceti lety. Je docela možné a pravděpodobné, že se v ulicích objeví „provokující extremisté“, kteří se budou snažit narušit pokojné akce slušných občanů. Snad i veřejná bezpečnost, předělaná západní rétorikou na policii, adekvátně zasáhne a sličná hlasatelka v televizi oznámí…

Netuším jaký bude 17. listopad dnešních dětí, ale jedno vím jistě – i ony se budou ptát, proč jsou dnes ulice plné policajtů a kdo jsou vlastně ti „pankáči a provokatéři“. Proč se dnes bývalým soudruhům a soudružkám musí říkat Pane!

Martin Zbela