5. července 2010 Kdo by se nechal kvůli pravdě upálit? Já, ty, nebo někdo jiný? Statečnější, bláznivější? Stát na polenech inkvizice s posměšnou papírovou čepicí na hlavě, být pohlcen plameny, projít si strašlivou bolestí, v lepším případě udusit se kouřem…

Pravda má mnoho tváří, ale pouze jednu masku – lež. Mistr Jan před 595 lety skončil svůj životní boj proti společenským maskám. Nenáviděl tu všudypřítomnou přetvářku, ten rozdíl mezi slovem a činem. Co bylo před oltářem Boha pravdou, změnil člověk za vraty kostela v lež. Člověk klamal sám sebe. Čím větší měl zodpovědnost a postavení, jako vzor pro společnost paradoxně upadal. Vzorem však nepřestal být nikdy, ani dnes.

Lidé byli a jsou rodilými napodobovači dobrých i špatných vlastností druhých. Mistr Jan usoudil, podloživ svůj názor studiem myšlenek svých zesnulých Vzorů (např. Johna Wycliffa), a přítomen mezi mnoha žijícími ne-vzory, že rozpor mezi pravdou Písma a skutky lidského hemžení je do nebe volající. A přitom právě to Nebe bylo alfou a omegou všeho pachtění na zemi.

Doposud se nic nedělo. Maska lži pomalu srůstala s tváří pravdy, lidé se ji podřídili a s občasným reptáním přijali za vlastní. - Kdo chlastal víno, po opici kázal vodu. Kdo vyřvával o chudobě a počestnosti, s panděrem k prasknutí a s kruhy pod očima užíval si po večerech s děvkami. Bůh to všechno viděl. A bylo možné se dočkat jeho odpuštění, pokud si to člověk s maskou náležitě zaplatil. - Sladký ráj to na zemi i po smrti! A levně! Jedinečná příležitost: akční ceny! Půjčíme ti na tvé hříchy, užívej si chléb vezdejší!

Nekřičelo se však jen v zablácených ulicích. Mistr Jan začal mluvit. Kázal tak, jak uznal za nutné, nikoliv výhodné na pódiu pozdního středověku. Jeho rázná slova předběhla dobu. Němci museli na svou reformaci ještě století počkat. Západ měl jiné starosti. Dva papežové se přeli o bohaté dědictví jednoho chudého truhláře Krista. Výsledkem nekonečných půtek bylo jmenování papeže třetího, neméně nenasytného.

To vše poněkud zastínilo vlastní obhajobu pražského kacíře na kostnickém koncilu. Z Betlémské kaple, bašty extremismu počátku 15. století, byl buřič Mistr Jan nejdříve vykázán na venkov, co nejdál z dosahu očí nebo spíše otvorů pro oči státotvorných masek. Jenže i na tom zchudlém a dosud opravdu zbožném venkově se našlo hodně párů uší, ochotných naslouchat zakázaným myšlenkám toho proradného bludaře. Kam přišel, tam bylo zaseto pro budoucí odpor.

Mistr Jan přijal pozvání do Kostnice, i když mu to mnozí vymlouvali. Nečekej veřejnou polemiku s pány, je to past! varovali ho. Tvrdohlavost je ovšem vlastnost, která k životní pouti mučedníků neodvisle patří. Svým přesvědčením si dláždil cestu do ohně, místo aby chodil tiše po špičkách, po tlustém koberci veřejného zájmu. Když svou zatvrzelost a neústupnost projevil mezi církevními hodnostáři a velmoži, v přítomnosti samotného krále, bylo s ním amen.

Tady se nediskutuje, tady se poslouchá! Odvolej a nerouhej se! Sakra odvolej to a mlč už! Dělej!! … Když šel Mistr Jan na hranici, na přání pozemských pánů zpopelnit své přesvědčení, byl kupodivu klidný. Zřejmě ani nelitoval ztraceného života, protože měl možnost si ho zachránit. Kdyby odvolal. Ke zděšení méně fanatických delegátů koncilu však tak neučinil. Dokonce ani král Zikmund, syn velkého Otce vlasti, neměl příliš zájmu na tom, aby jeho koncil k urovnání sporů veleknězů poznamenal pach hořícího lidského masa. Jenže stalo se.

Po smrti pražského kazatele nastala v Čechách taková rebelie, která svým průběhem a následky výrazně ovlivnila dění ve střední Evropě. Těžko říct, jestli by Mistr Jan souhlasil se všemi činy svých malých i velkých následovníků. Přinejmenším se vyhnul osudu Martina Luthera, jenž své horlivé ovečky musel celý život držet na uzdě, nebo se o to alespoň snažil. Takový je holt trpký úděl reformátorů, kteří se dožijí své revoluce.

Dílo našeho Mistra se o půl tisíciletí později stalo inspirací pro jinou revoluci, námětem k propagandě komunistů a jejich boji za lidové vrstvy proti nenažraným černoprdelníkům a zikmundovským skopčákům. Liška ryšavá proti bolševiku Husovi. Že byl Mistr Jan kromě kazatele také římskokatolický kněz, se jaksi nezdůrazňovalo. Ostatně v době historických velkofilmů se Zdeňkem Štěpánkem v Kostnici a posléze na bojišti, kde v roli Žižky statečně bojoval za Husovy lepší zítřky, letopočet našich dějin ukazoval padesátá léta. Tehdy si společnost kolektivně nasadila jednu velkou rudou masku, a ten, kdo se pod ní neschoval, skončil velmi špatně, v lepším případě jako kdysi Mistr Jan někde na venkově, pod dohledem strážců mysli. V horším na pankrácké šibenici, jako třeba Milada Horáková a mnoho dalších bez masky…

Když byla v '89 s velkou slávou maska konečně stržena, a mnoho tváří se mohlo začít šklebit jinak, dílo Mistra Jana skončilo v reprízách filmové karikatury, nostalgické vzpomínky na minulý režim. Pro mnoho lidí však Mistr Jan stále promlouvá z plamenů jako ten, co si masku nikdy nenasadil. Proč také. Narodil se bez ní, jako my všichni, a bez ní i zemřel, jako jen někteří z nás.

Martin Zbela