internetové noviny / elektronický archiv

Měsíc v Jižní Americe – průvod La Pazem

Minulý díl putování (na ranči dona Luise) …ZDE

5. září 2009 La Paz je nejvýše položené hlavní město na světě, kde se snoubí moderní architektura s koloniální. Nadmořská výška v tomto městě dosahuje bezmála 4 000 metrů, což se samozřejmě také projevuje na zdejší teplotě vzduchu.

Mezi, řekněme, polednem a třetí hodinou odpolední se dá bez problémů chodit venku jen v tričku. Pak se však začne ochlazovat a v noci je již poctivá zima, což mě donutilo spát ve třech kalhotách, svetru, bundě a přikrýt se třemi dekami :o)

Zima mi byla nejspíš o to citelnější, jelikož ještě před pár dny jsem pobýval v deštném pralese, kde pálilo bezmála rovníkové slunce. Vysoká nadmořská výška má ještě jeden důsledek, díky nedostatku kyslíku se zde cizinec cítí neustále unaven a v kopcovitém terénu města mu nezbývá nic jiného, než využívat vozů taxi.

Navštívil jsem zde výstavu obrazů, kde na mnoha dílech byl vyobrazen latinskoamerický revolucionář Ernesto Che Guevara, jehož život skončil právě v bolívijské džungli. Na jiných obrazech pak vyobrazen i Fidel Castro. V dalším muzeu byly k vidění zajímavé staré masky, které domorodci nosili v předkoloniálních dobách, nebo různé dobové oblečení.

Vrcholem cesty po Jižní Americe však byla oslava dvou set let bolivijské nezávislosti. Odpoledne se v centru města začali srocovat lidé. Jelikož jsem přišel včas, podařilo se mi dostat do první řady, asi dva metry od rudého koberce, který zde byl položen. Po dlouhém čekání začali přicházet oficiální představitelé Bolívie. A pak se objevil ten, na koho zde všichni čekali. Muž, jež patří k největším revolucionářům naší doby a o němž západní média tvrdí, že je hrozbou demokracii, charismatický bolívijský prezident Evo Morales.

Večer poté následoval zcela nesmazatelný zážitek. Na pozadí ohnivého jasu zářících pochodní ve večerní tmě, ohlušujícího tlukotu bubnů a pronikavých tonů trubek, poplašných výstřelů a tleskotu diváků, započal oslnivý průvod městem v čele s nejmocnějším mužem země. V doslova nekonečném průvodu trvajícím až do pozdní noci bylo možné shlédnout například alegorické vozy, uniformované studenty, bezpečnostní sbory, desítky kapel a zástupce snad všech složek bolívijské společnosti.

Další den jsem se chtěl již vrátit do Caracasu a posledních několik dnů věnovat Venezuele. Jelikož však cena letenek do požadované destinace byla neskutečně vysoká a dokonce převyšovala cenu letenek z Evropy do Caracasu a zpět, rozhodl jsem se letět do hlavního města Peru, do Limy. V rychlosti zjišťuji na mapě, že se jedná o přímořské město a přemítám, zda se tam mluví španělsky nebo portugalsky. Až na palubě letadla si uvědomuji, že Peru alias Říše Inků byla dobyta španělskými válečníky pod velením Francisca Pizarra. Pouhých 180 Evropanů rozdrtilo mocné impérium čítající dvanáct milionů obyvatel a navždy změnilo běh dějin!

Lima je úchvatné město – velkolepá koloniální architektura, překrásné ženy a nádherné mořské pobřeží. Bydlel jsem v hotelu ve velmi příjemné čtvrti Mira Flores, kde stála řada velvyslanectví. Jedná se o bezpečnou čtvrť nacházející se hned u burácejícího moře, kde v noci bylo v dálce možné spatřit veliký zářící kříž. V této čtvrti se také nachází prastaré ruiny ve tvaru uříznutých pyramid, které zde zanechala civilizace zvaná lima a podle které se město dnes jmenuje.

V centru Limy jsem navštívil velkolepou katedrálu, kde leží Pizarrovy ostatky a přilehlé Muzeum náboženství plné překrásných uměleckých děl. Velmi zajímavé bylo také Muzeum italského umění, kde byla vystavena řada nádherných obrazů.

Muzeum národa je sice zdarma, ale jelikož z popisků pod exponáty toho neznalý návštěvník příliš nepochopí, využil jsem služeb průvodce. Dozvěděl jsem se například zajímavosti o inckém kultu Pachamamy nebo pro mě celkem překvapivou informaci, že typický vzor, jež používali levičáčtí hippies na oblečení, pochází od Inků. 

Nejzajímavější ale byla ta část expozice, která pojednávala o občanské válce mezi vládními silami a organizací Světlá stezka a jejími spojenci. Marxistická  ideologie, z níž revolucionáři ze Světlé stezky vycházeli, dokázala díky obrovské chudobě obyvatelstva účinně zmobilizovat zdejší široké lidové vrstvy.

Navíc je nejen v Peru, ale v celé Jižní Americe marxistická ideologie úspěšná, jelikož latinskoamerické země byly po mnoho desítek let prakticky koloniemi Spojených států, a tato situace se začíná měnit až v posledních letech a to ještě velmi pomalu, což jistě muselo zanechat v myšlení lidí hluboké stopy. Světlá stezka tedy v roce 1980, poté co vyhodila do vzduchu volební urny ve městě Cuschi, zahájila válku a v roce 1990 již ovládla 19 z 24 provincií. Pak však přišly těžké vojenské porážky a v roce 1992 došlo v Limě i k zatčení jejich vůdce a k následnému rozštěpení organizace.

V současné době jsou aktivity Světlé stezky a jejích následovníků již jen velmi sporadické. V muzeu byla k vidění řada zajímavých dobových fotografií včetně snímků, jež zobrazovaly trosky domů a prchající obyvatele z Mira Flores, kde v roce 1992 došlo k obrovskému výbuchu.

Celá část expozice zabývající se občanskou válkou, jež stála životy desetitisíců lidí, byla podbarvena i zvukově, což podstatně zvýšilo dojem z vystavovaných exponátů.

Měsíc strávený v Jižní Americe uběhl jako voda. Každému, koho lákají neznámé exotické kraje, mohu návštěvu latinskoamerického světa vřele doporučit.

Martin Košťál