Amazonka a ostatní řeky se vylily ze svých koryt a zaplavily rozsáhlé území. Martin Košťál (uprostřed lodi) na cestách po Jižní Americe. FOTOGRAFIE: ARCHIV AUTORA

8. srpna 2009 Redaktor Dělnických listů a člen vedení Dělnické mládeže Ing. Martin Košťál prožil měsíc v Jižní Americe. Dobrodružnou cestu podnikl na vlastní pěst, aby si – podle jeho slov – konečně splnil svůj dlouholetý sen a zdokonalil španělštinu. Po svém nedávném návratu napsal report pro DL, jehož první část začíná v Caracasu, hlavním městě Venezuely a režimu prezidenta Huga Cháveze, a pokračuje výpravou brazilskou džunglí...

Cestu, během níž jsem navštívil čtyři státy Jižní Ameriky, jsem začal v Caracasu, hlavním městě Venezuely. Město se svými čtyřmi a půl miliony obyvatel patří k nejnebezpečnějším městům na kontinentu. Vždyť více jak polovina obyvatel žije v bídných okrajových čtvrtích, kde boje drogových gangů jsou na denním pořádku.

Let z Madridu trval snad 10 hodin a když jsem přiletěl, byla již noc a letištní informační centrum bylo zavřené. Musím si tedy pomoci sám. Důležité je hned na začátku sednout do bezpečného vozu taxi, jehož řidič vám nepřiloží k hlavě pistoli… Vybral jsem si taxikáře, který byl zřejmě z nějaké větší společnosti a měl tedy jakousi uniformu i visačku se jménem a působil celkem nenásilným dojmem.

Jedeme z letiště, všude krásné vzrostlé palmy. Řidič mluví pomalu, je mu výborně rozumět, hovoříme o venezuelském prezidentu Hugo Chávezovi, kterého nemá zrovna v lásce. Když jsme vjeli do samotného Caracasu vzdáleného od letiště asi půl hodiny, člověk nemůže přehlédnout pochybné skupinky snědých mladíků stojících na ulici. Řidič ihned tlačítkem uzavřel všechny dveře, aby k nám nikdo znenadání nevpadl. „Tady je to nebezpečný,“ povídám mu a on mi vážným hlasem odpoví: „Ano, nebezpečný!“

Přijeli jsme k hotelu, zastavili těsně u dveří, vylezeme ven a bušíme na dveře. Objeví se recepční a přes sklo posunem ruky ukazuje, že nemá volno. Jedeme k dalšímu hotelu. Opět zastavujeme těsně vedle skleněných dveří jištěných mříží. Ihned se za sklem objeví recepční a přes zavřené dveře se jí ptám, zda má volno. Paní se přes sklo rozhlíží, zřejmě se ujišťuje, že jsme skutečně jen dva, že nejde o nějakou léčku a rychle otevírá, pouští mě i taxikáře dovnitř a ihned opět zamyká a zajišťuje dveře.

V Caracasu se v noci pohybují jen lumpové a pro turistu, stejně tak jako pro běžného Caracasana, by noční procházka mohla být tou poslední. Vždyť, jak jsem se někde dočetl, proběhne zde týdně cca 180 vražd…

Slunečník Huga Cháveze

Další den jsem navštívil známou lanovku Teleférico, která během dvaceti minut vyveze návštěvníky z rozpáleného města do zimy přilehlých hor. Avila se tyčí do výšky 2105 metrů, dokonalá mlha však zcela znemožňuje vidět obrovské město pod námi. Na větvích se choulí jinovatka. Místní si zde navlečou čepice i rukavice a příjemná procházka může začít.

V centru města se nachází Kapitol a kousek od něj rodný dům revolucionáře Simóna Bolívara, který vydobyl španělským koloniím v Jižní Americe nezávislost. Nejen Bolívie se jmenuje podle něj, ale i plný název Venezuely ve skutečnosti zní República Bolivariana de Venezuela.

V muzeu Simóna Bolívara pak byla možnost vidět i některé předměty, které osvoboditel, pocházející z velmi dobré rodiny, používal. Zlaté lžičky zaujmou jistě nejednoho návštěvníka. K dopravě do centra jsem použil metro, kde, stejně jako na letištích nebo na dálničních billboardech, nesmí chybět revoluční hesla spolu s obrázky prezidenta.

Zaujal mě také v centru města stolek se slunečníkem, který byl obklopen asi třiceti lidmi. Na stole stála televize, ve které běžel projev prezidenta Huga Cháveze. Jako památku jsem zde dostal noviny s články a fotografiemi nejmocnějšího muže země.

Výprava pralesem

Silnice je nová, za okny autobusu stále jen džungle. Cesta do nitra Amazonie měří 800 kilometrů a trvá 12 hodin. Silnice je celá prosekaná brazilským pralesem. Konečně cíl – pralesní město Manaus. Představoval jsem si nějaké malé městečko, avšak opak je pravdou - ve skutečnosti žije v Manausu okolo dvou milionů obyvatel. Město bylo dříve jedno z nejbohatších v zemi, protože se zde těžil kaučuk. Pak se však Britům podařilo několik tisíc semen kaučukovníku propašovat ze země a zanedlouho vyrostla portugalské kolonii taková konkurence, které bylo nemožné nepodlehnout.

Přes agenturu si zajišťuji neopakovatelný zážitek - týdenní pobyt v pralese. V době mé návštěvy postihly tuto oblast velké záplavy, podle slov průvodce největší v historii. Amazonka a ostatní řeky se vylily ze svých koryt a zaplavily rozsáhlé území. Chaloupky a chatrče na březích řek byly zatopeny až téměř po střechu, blízké tržiště i obchody také. Zde si však poradili, na zem se položili prkna a nejrůznější ovoce či kusy masa zavěšené na stánku se na pozadí slunečního žáru mohli dál v klidu prodávat.. Mnohem lepší to měli ti domorodci, kteří si postavili plovoucí domy. Tyto domky přivázané k nejbližším stromům nic z míry nevyvede.

Malá motorová loďka veze naši skupinu do džungle. Jsme ubytováni v dřevěných srubech, spát se bude v zavěšených hamakách. První, co by měl každý návštěvník udělat, je vykoupat se v řece. Pokud nám neteče nikde krev, prý to není problém. Poté vyrážíme loďkou na prohlídku zvířeny. Jsou zde mimo jiné k vidění opice, papoušci, leguány, lenochodi a nejrůznější druhy ptáků. Loďkou vždy vjedeme rovnou do zatopeného pralesa, plujeme pomalu, vyhýbáme se stromům a pozorujeme exotická zvířata. Večer se jede na krokodýly.

Průvodce ujede s loďkou doslova jen pár metrů od našeho srubu a již zahlídne mládě krokodýla. Z dálky mu svítí do očí, a jakmile se loďka přiblíží ke břehu, průvodce bleskovým pohybem chytí malého krokodýlka do rukou. Je to nádherné zvíře, ani se nechce věřit, že tato přerostlá ještěrka může za pár let bez problémů dosahovat velikosti šesti či dokonce i sedmi metrů. Poté, co jej všichni prozkoumáme, je malý krokodýl puštěn do vody a v mžiku mizí v hlubinách.

Plujeme dál a průvodce svítí baterkou na břeh. Co chvíli zahlédneme dva zářivé body doprovázené siluetou otevřené krokodýlí tlamy. Vždy jen na okamžik. Jindy spatříme siluetu krokodýlího těla v celé velikosti. Je to úchvatný zážitek a říkám si, že teď bych do vody už nešel s takovou sebejistotou jako před pár hodinami.

Noc s opicemi

Program v dalších dnech je velmi bohatý: lovíme krvelačné piraně, prohlídneme si tarantuly nebo navštívíme domorodou vesnici, kde i přespíme. Dozvíme se zajímavosti o místních rostlinách a k jakému účelu je domorodí lidé používají. Úžasným zážitkem též bylo, když jsme připluli na jezero, kde co chvíli vyskočil nad hladinu růžový delfín a zafuněl. Poté jsme připluli blíž ke břehu. Průvodce několikrát tleskl načež stovky a stovky ptáků pozorujících nás z větví stromů vzlétlo k oblakům.

Průvodce nám také zorganizoval výpravu pralesem. Když pak zjistil, že na místě, kudy jsme měli jít, se vytvořilo jezírko, nezbývalo nic jiného, než v botách, kalhotách i košili vlézt do vody a s jednou rukou držíc nad hladinou peníze a pas, přírodní překážku přeplavat :o)

Dalším krásným zážitkem bylo, když průvodce spatřil ve větvích stromů lenochoda a vyšplhal pro něj. Dole se ukázalo, že má dvě hlavy … ne to je omyl, ona je to samička s mládětem! Všichni jsme si je poté mohli nejen pohladit, ale i držet na rukou.

Vrcholem pobytu v pralese byla noc strávená zcela v džungli. Jedeme lodí, pryč od našich srubů. Připlouváme ke strmému břehu, kde vyndáme zásoby. Chvíli jdeme pralesem na místo, kde má průvodce připravené tři kůly, nic víc. Přivážou se k nim hamaky s moskytiérou, nad ně se pomocí liány připevní igelitová plachta pro případ, že by v noci pršelo. Rozdělá se oheň. Průvodce udělá z větve držák na kuře, který zabodne do země a maso se nad ohněm pohodlně opeče.

Řev džungle je veliký. Především opice dokáží vydávat respekt budící zvuky. Než jdeme spát, jsme varováni, abychom se ráno podívali do bot, než je nazujeme, zda v nich není nějaký had či jiné zvíře. Ráno si na to samozřejmě ani nevzpomenu. Avšak, ani pro anakondu, ani pro jaguára jsme zřejmě nebyli zajímavou kořistí. Vždyť zde je všeho nadbytek.

Pokračování příště.

Martin Košťál