Minulý díl putování (Venezuela a Brazílie) …ZDE FOTO: ARCHIV AUTORA

22. srpna 2009 Po týdnu stráveném v pralese se vracím do města a chci cestovat dál na jih do města Cuiabá. Zjišťuji, že silnice vede jen do Manausu a dál se musí buď letadlem a nebo čtyři dny plout lodí a poté asi ještě dva nebo tři dny autobusem... Rozhoduji se tedy pro letadlo.

Jsem ještě varován, že Cuiabá je malé město, a že prý nebude tak lehké sehnat tam ubytování jako v Manausu. Až po příletu si uvědomuji, že zde jsou měřítka zcela odlišná. Město má totiž 800 000 obyvatel...

Přes cestovní agenturu si zde zajišťuji čtyřdenní výlet do Pantanalu. Jedná se o bažinatou rovinu, přibližně třikrát větší než Česká republika, kde žije nespočet zvířecích druhů. A skutečně, když cestou z auta uvidím hned u cesty prvního krokodýla, pomyslím, že je to nějaká reklama. Ale není, za nedlouho už nezbývá řidiči nic jiného, než zastavovat těsně u uprostřed cesty slunících se krokodýlů a počkat, než se respekt budící zvířata odplazí do močálů. Jsou jich tu vidět desítky, ale žít jich tu budou statisíce, ne-li miliony.

Je to naprosto neuvěřitelné, nikdy by mě nenapadlo, že existuje takovéto úchvatné místo! Krokodýli zde dosahují délky dvou metrů, což je méně než v Amazonii. Je tomu tak proto, že zde nepotřebují být velcí, jelikož je zde všeho hojnost. Je úplně běžné vidět ptáky sedět půl metru od krokodýlí tlamy. A údajně se tu prý dokonce stává, že k otevřené krokodýlí tlamě přiletí opeřenec a vyzobe krokodýlu zbylé maso mezi zuby… Je to dokonalý ráj.

Bydlím na ranči dona Luise, kterému to tady patří, kam až oko dohlédne. K opravdovému ranči patří samozřejmě koně a výlet v koňském sedle v této překrásné krajině je nezapomenutelným zážitkem, zvlášť pokud hned u kopyt koní sleduje návštěvníky vynořená krokodýlí hlava.

Žijí zde stovky druhů nejrůznějších ptáků, malých i velikých, včetně papoušků ara a obrovského opeřence jménem tujuju, dále opice, kapybary, želvy a řada dalších exotických zvířat. A také obrovské stáda skotu.

Jak se dozvídám, don Luis není jen kovboj, ale i vědec, který provádí v džungli výzkum pro univerzitu. Má zde v jedné linii vykopané jámy a v nich kbelíky. Středem této řady vede plot, který donutí malá zvířátka jít podél plotu a spadnout do díry :o) Don Luis pak pravidelně chodí kontrolovat a zapisovat, co chytil. Jedná se především o nejrůznější druhy hadů, žab a ještěrek. Přímo na ranči pak má různě poházené dřevěná prkna, která chodí ráno obracet a zjišťovat, co zde odpočívá. Chycené úlovky samozřejmě zase pustí do přírody. Byl jsem akorát s ním, když zde nalezl hada, kterého v blízkosti ranče ještě nikdy neviděl a velice jej to potěšilo.

Zajímavým zážitkem také bylo, když jsem večer seděl na lavičce před domem a přišli dvě lišky, zastavili se tři metry ode mě a dívali se mi do očí. Po několika vteřinách pak v klidu pokračovali skrz ranč ve své cestě.

Čtyři dny utekly jako voda a mně nezbývá nic jiného, než pokračovat dál do nitra jihoamerického kontinentu. Autobusem jedu k bolívijským hranicím a po menších problémech se mi podaří dostat do země. Asfaltová silnice rázem zmizí, místo ní jen prašné stezky. Ocitl jsem se v nejchudší zemi Jižní Ameriky. Ženy nosí tradiční oblečení, zcela odlišné od současného stylu oblékání a přes rameno mají přehozený barevný ranec se svými věcmi. Na rukách má řada lidí teple rukavice. Obyvatelstvo se zde skládá prakticky jen z Indiánů.

Stařičkým autobusem, kterému se neustále otevírají posuvná postranní okna se pomalu kodrcáme vpřed. Co chvíli vyhazují domorodci z okna odpadky. Cestou zastavujeme v jakémsi městě, kde mají jen prašné cesty. Před domy, přesněji řečeno před dřevěnými chatrčemi všichni něco prodávají. Jako jediný ne-indián se zde cítím poněkud stísněně…

Autobus míří do Santa Cruz a měl by tam být za dvacet hodin. V noci začíná být poctivá zima umocněná neustále se otevírajícím oknem. Již mi dochází, proč jsou zde všichni tak pořádně obléknutí...

Je pět hodin ráno, konečně Santa Cruz! S drkotajícími se zuby a s baťohem totálně od písku jdu shánět hotel. Santa Cruz již vypadá jako klasické město, stojí zde řada kostelů, jen domy jsou většinou nižší. Jako tzv. městská hromadná doprava zde po ulicích jezdí „micra“, na které stačí mávnout a oni vám zastaví.

V centru města se všude něco prodává. Je to obrovské tržiště a je zde velice levně. Jakmile člověka něco zaujme a nekoupí si to, po druhé už to nemá šanci najít. V knihkupectví si kupuji na památku dvě knížky, jedna je od německého autora.

Po dvou dnech pokračuji autobusem do hlavního města Bolívie, do La Pazu.

Pokračování příště.

Martin Košťál