Jednalo se totiž o počin, ,,jimž staví se rázem český národ v čelo nakladatelské zdatnosti všech národů v Rakousku, ani Němce nevyjímaje, a čestně se měří s podobnými i největšími encyklopediemi všech národů kulturních...“ FOTO: ARCHIV DL

22. listopadu 2009 V pražském hotelu Central se dne 3. června 1908 uskutečnila reprezentativní oslava dokončení Ottova slovníku naučného. Dílo samo dokazovalo jak vyspělost české vědy, tak mimořádné podnikatelské schopnosti nakladatele Jana Otty (1841 – 1916). Příklad jeho aktivity a činorodosti, z nichž měl prospěch nejen on, ale celý národ, by mu dosti dnešních českých podnikatelů, pachtících se za materiálním ziskem bez vyššího mravního cíle, mohlo jen závidět.

Roku 1871 se třicetiletý účetní v tiskárně a nakladatelství Dr. Grégra J. Otto oženil s dcerou J. Pospíšila Miladou a převzal tchánovu tiskárnu na Václavském náměstí v Praze, k níž přidružil i vlastní nakladatelství. To se záhy prosadilo do čela české kultury a vyrostlo v největší nakladatelský závod u nás v 19. a počátku 20. století.

O Ottově vydavatelské produktivitě si snad lze nejlépe učinit představu statistickými čísly: za čtyřiceti let (1871 – 1911) vydal 2 260 knižních titulů o 3 017 svazcích, s hudebninami, uměleckými díly a reprodukcemi celkem 4 092 publikací. Nezapomenutelným z nich zůstává slovník, nesoucí jeho jméno.

Potřebu národní encyklopedie hlásal už v polovině 19. století František Palacký, považoval ji za počin kulturní, vědecký a též politický. Tuto ideu se v letech 1859 – 74 pokusil naplnit F. L. Rieger, bohužel ne beze zbytku. Když se Karlo-Ferdinandova univerzita rozdělila na německou a českou větev (1882), otevřel se prostor pro Jana Ottu, který se dík své iniciativě stal nakladatelem české vědecké literatury, ,,knihkupcem české university“. Od roku 1883 vydával vědeckou revue Athenaeum, současně podněcoval k přípravě nové encyklopedie. Otto chtěl, aby byla klenotem naší vědy a kultury. Veřejně se hlásil ke cti nést finanční krytí i riziko celého podniku.
  
Nejprve spolupracoval s Jakubem Malým, osvědčeným redaktorem Riegrova slovníku naučného. Ovšem Ottovou ambicí bylo tento překonat pojetím co nejmodernějším. Usiloval tedy o to, že jednotlivá hesla bude zpracovávat široký kolektiv specialistů s co největší odbornou erudicí. A vskutku se mu podařilo shromáždit okolo redakce významné představitele české vědy a umění. Vytvořil z této věci otázku prestiže.

Mezi přední spolupracovníky patřili novinář a spisovatel Jakub Arbes, fyziolog Eduard Babák, slovenský jazykovědec Martin Hattala, spisovatel Alois Jirásek, slovakista Karel Kálal, spisovatelka Eliška Krásnohorská, literární historik Arne Novák, antropolog Jindřich Matiegka, básník J. V. Sládek, kritik F. X. Šalda, lékař Josef Thomayer, spisovatel a historik Zikmund Winter a mnoho jiných.
  
Ani tzv. rukopisné boje roku 1886 práce nepozastavily. K prvnímu dílu slovníku napsal jménem ,,vrchní redakce“ předmluvu Fr. J. Studnička, profesor matematiky na pražské univerzitě. Když se počátkem srpna 1888 objevil na trhu vyvolal takový zájem, že J. Otto musel připravit dotisk. Jednalo se totiž o počin, ,,jimž staví se rázem český národ v čelo nakladatelské zdatnosti všech národů v Rakousku, ani Němce nevyjímaje, a čestně se měří s podobnými i největšími encyklopediemi všech národů kulturních“, jak se tehdy u nás s oprávněnou hrdostí psalo.
  
Do roku 1908 vyšlo v typické zlatem zdobené černé vazbě celkem 28 objemných svazků. Od třicátých let 20. století je doplnilo 10 dílů edice Ottova slovníku naučného nové doby – Dodatky k velikému Ottovu slovníku naučnému, které se snažily držet krok s vývojem vědy a revidovaly řadu překonaných výkladů. Redakci vedl botanik profesor Bohumil Němec. V roce 1943 za německé okupace bylo vydávání zastaveno a posléze se už v něm nepokračovalo.
  
Reedice původního Ottova slovníku naučného z konce minulého století vrátila ve zprostředkování poznání o sto let zpět. Umožňuje to ocenit jeho nepřekonatelnou informační a uměleckou hodnotu, jež je pro svoji rozsáhlost i netendenčnost pořád jedním z univerzálních pramenů a zdrojem poučení.

Vladimír Mlejnecký