Cestování v dotěrném mrazu, provázejícím člověka na ulicích jako stín, naneštěstí ale překonávající onu neodmyslitelnou vzdálenost, kterou mezi sebou člověk a stín udržuje, člověka náležitě zmůže. FOTO: ARCHIV DL
21. prosince 2009 Zimní mrazivé počasí, zalezlé do každičkého koutu, výklenku, a spáry ledabylých holešovických ulic dávalo tušit, že tohoto odpoledne nebude nikdo nadarmo větrat svůj kabát. Leda by se vracel z práce a pospíchal do svého příbytku následovat ty, kteří žijí v bytech vedle něho i v bytech nad ním a pod ním a stejně tak ve všech ostatních bytech, choulících se vedle sebe v bytelných holešovických domech. Kráčel by rychlým krokem následovat ty, o kterých vlastně ani neví, co doma dělají; ví jen to, že jsou doma, a tato myšlenka mu na cestě z práce bohatě stačí.
Já jsem byl z těch, kteří byli doma o něco dříve než ostatní, a vychutnával jsem si sálající proud tepla, linoucího se z kamen, vyplazujíc na mráz přes skleněnou tabuli okna jazyk, že za ni nedosáhne. Cestování v dotěrném mrazu, provázejícím člověka na ulicích jako stín, naneštěstí ale překonávající onu neodmyslitelnou vzdálenost, kterou mezi sebou člověk a stín udržuje, člověka náležitě zmůže. Seděl jsem proto v útulném křesle, omámen nezvyklým přívalem tepla.
Po chvíli příjemného odpočinku jsem upadl do neobvyklého, mdlobného polospánku, vnímaje částečně své okolí, více však niterné pohnutky podobné snům. V tomto zvláštním stavu můj zrak spočinul na prostém objektu - malém fikusu, krčícím se roztomile v pomerančově oranžovém květináči na poličce u okna, s výhledem na protější cihlový dům. A právě onen napůl bdělý a napůl snový mrákotný stav, způsobený zimní únavou a nadměrným přívalem tepla, zapříčinil nevšední vnímání sledovaných objektů. Jako by vyrušil nepodstatné okolní vlivy, které svou nadměrnou složitostí a překombinovaností ubíraly tak obyčejným a přirozeným věcem, jako je malý stromek v květináči, na jejich kráse. A právě souhra všech těchto činitelů: únavy, snění, krásy stromku, výhledu z okna, a především náhlého dýchnutí půvabu Holešovic, zapříčinila promítnutí neobvyklého snu.
Bylo nádherné letní nedělní ráno, když jsem seděl na opuštěné lavičce uprostřed palouku v Královské oboře. Jsou místa, obzvláště taková, kde převažují přírodní prvky nad lidskými vymoženostmi, jejichž ducha plně nasaje člověk pouze, je-li sám bez přítomnosti ostatních lidí a jejich odlišného naladění, které nevědomky šíří do éteru stejně, jako když rádio vysílá neviditelné vlny. Právě takovým místem je Stromovka - oázou zeleně a skanzenem atmosféry, jež je obvykle rozptýlena na místech nedotčených civilizačním pokrokem a jež se kdysi také vznášela i v širokém okolí tohoto pražského parku, dávno předtím než i Matku měst, coby soukolí evropského pokroku, zasáhla kulturní evoluce.
Lavička, svým vzhledem nepříliš vybočující z prosté elegantnosti okolních stromů, trůnila hrdě uprostřed palouku, který v době, kdy Praha byla ještě královským městem, tvořil dno obřího rybníku. Seděl jsem na té lavičce a nechal se unášet kouzlem vzrostlých dubů, lip a javorů, které s neotřesitelnou sebejistotou rostly z ploché, travnaté země jakoby z ničeho, na první pohled stejně nepochopitelně, jako když na bronzové soše vyroste měděnka. Jejich jasně zelené listy, předstírajíce tajnou domluvu s oblohou a trávou, zářily se stejnou jasností, a vytvořily tak podívanou těch nejostřejších barev.
Po dlouhé chvíli v zelenomodrém zajetí se na úhledných asfaltových cestičkách počali objevovat první návštěvníci parku. Dávali tím tušit, že přilehlé oblasti Stromovky se již začínají probouzet a že začíná opět ten stejný denní koloběh, který náleží každému subjektu od počátku jeho zrození.
Mé kroky nyní vedly ven z tohoto ráje, v nějž se toho hřejivého rána v mých očích liduprázdná Stromovka proměnila, a směřovaly do ulic holešovických, aby mě přivedly mezi stěny podřimujících a jinde již probouzejících se domů. Jasně modrá obloha bez jediné čmouhy se však nyní počala přetvářet a letmými tahy tajemného a neviditelného impresionisty se z ní utvořilo bílošedé plátno a na teplé ulice se s postupným rytmem a zvyšující se úderností začaly snášet kapky letního deště. A začaly teď dopadat i na střechy budov a padaly i na stěny a okna, a smývaly tak postupně šeď všednosti, jíž jsou jindy tyto domy obaleny a dušeny. Z ulic, zanesených popřeními a nevšímavostí nepoctivých i poctivých obyvatelů Prahy, se tak nyní začala utvářet pestrá mozaika nádherných čtyř i pěti patrových starých domů, jež se nyní konečně jaly vyprávět své příběhy, doposud tolik skryté a bez zájmu.
Déšť smyl dokonce i nevkusné nápisy všemožných obchodů a podniků, tolik vzdálených půvabu této čtvrti. Odkryl tím jejich krátkodobost a účel, svázaný nejistotou a vidinou co nejrychlejšího úspěchu, a zanechal pouze to, co bylo pokřtěné potem upřímnosti lidí, budujících nádherné budovy s vírou, že poslouží svému poslání dlouhověce a se sebeuvědoměním svého účelu. Náhle byly vidět překrásné malby, vyobrazující postavy národní historie, té, jež dala základ těmto lidským příbytkům, oslavujícím sebe sama. Čisté tvary secesních křivek, jasná sgrafita najednou utvořily velkolepé tváře domů, které na mě ze své bytostné výšky nenuceně shlížely s jakousi stoickou moudrostí.
Procházel jsem touto alejí lidských uměleckých děl po tichých ulicích, když se mi na rohu jednoho domu objevila ocelově šedá věž kostela sv. Antonína. Tu někdo, snad jakási vyšší síla, přidala malíři na paletu i kapku modré a žluté tempery, mračná obloha se začala protrhávat a skrze mraky vysvitly sluneční paprsky. I čarovný déšť přestával bubnovat do měděných parapetů, až na zem skápla poslední kapka a z ptačích úkrytů vylétli jejich dočasní obyvatelé.
Po pár blocích se mi naskytl celý výhled na kostel, dohlížející vrcholky svých věží na své holešovické panství. Jeho žlutavá tvář na mě působila smířlivě a vyrovnaně, jako by do tlustých stěn, které zakrývala, chtěla absorbovat vše, co by tomu stálo v opozici. Střecha chrámu byla tvořena karmínově červenými taškami, jež byly stejně mladé jako samotný pseudogotický kostel. Stěny lodí byly osázeny gotickými okny a zakrnělými fiálami, dávající celému kostelu ojedinělý vzhled.
Neobyčejná pouť ze zelené planiny ke sluneční pevnosti nebyla příliš dlouhá, zdálo se však, že trvala věky, neboť mé smysly byly zaměstnány pohlcováním netušené nádhery. Pomalu jsem se přibližoval přes náměstí ke kostelu a stoupal po schodech ke vchodu, když začalo odbíjet dvanáct hodin. První odbití však zaznělo jinak, než hrála všudypřítomná atmosféra a než jsem se stačil vzpamatovat, seděl jsem opět v útulném křesle s přítomností hlubokých tónů, doléhajících ke mně ze zvonů přes oranžové střechy nenapodobitelně nádherných holešovických domů, spolutvořících ducha Matky měst.
Otakar Deml
