Jak si „vážíme“ kulturního dědictví
V samém srdci Evropské unie najdete trosky minulosti a víry jednoho národa. FOTO: LUCIE ŠLÉGROVÁ
19. srpna 2009 Nedávno jsem si udělala pár dní volna a rozhodla se jen tak relaxovat v přírodě a užívat si příjemných letních procházek. Při této příležitosti jsem se vydala do několika blízkých vesnic u nás, na severu Čech - Lužice (okres Most), Chouč, Malý Háj.
Bohužel, mé uvolnění a relaxace netrvaly dlouho. Alespoň tedy ne tak dlouho, jak bych si přála.
K mému silnému smutku mi ke konci procházek bylo spíše až do breku. Ale nejspíše by při pohledu na něco takového bylo do breku většině z nás. Narazila jsem na staré kostely a hřbitovy. Také na starou školu, ale vše bylo v naprosto šíleném stavu - rozebrané a chátrající památky, poničené různými vandaly a již dávno neopečovávané. Hroby byly zarostlé a některé náhrobky dosti polámané. Našla jsem také i několik hromádek náhrobků poházených na sobě. Kostely byly zevnitř počmárané a plné nánosů odpadků. Příslušenství v nich rozlámané a volně poházené.

Přiznám se, že já osobně nejsem zrovna nábožensky založený člověk. Ale myslím, že úcta k těmto starým památkám by měla zůstat neporušena. Avšak místo udržování našich starých památek vidíme jen výstavbu různých supermarketů, hospod a barů. A namísto toho, aby se pečovalo o tyto krásné stavby, usiluje se o stavby vyložených hnusů.
Jako příklad bohatě postačí třeba návrh Národní knihovny v podobě jakéhosi chrchlance. A přitom opravdové umění se nám rozpadá před očima.
Lucie Šlégrová





















