Vnímat svět pouze přes majetek a peníze a spojovat je s mocí je duchovní chyba. Taková moc není skutečná, může znamenat i krajní bezmocnost. FOTO: ARCHIV DL

15. října 2009 Současná hospodářská krize není problémem pouze České republiky, ale celosvětovým. Ve všech zemích se její představitelé usilovně snaží najít řešení, resp. cestu, která by zemi z krize vyvedla. Zatím však marně, bez znatelných výsledků.

Nejspíš proto, že se nejedná o čistě materialistický potažmo ekonomický problém, ale celostní, který má své kořeny v oblasti morální. Tudíž nezačneme-li řešit věci na úrovni etiky, nemůžeme nikdy vyřešit ani problém ekonomický.
 
První a zásadní otázkou na této cestě je, co vlastně člověk ke svému životu nezbytně potřebuje. Z prožitých zkušeností všech těch, kteří ať již se rozhodli jít do emigrace nebo o majetek z objektivních či subjektivních důvodů přišli, se dozvídáme, že mnozí z nich zjistili, bez kolika mnoha věcí se dokázali obejít, tzn. ve skutečnosti je nepostrádali ani nepotřebovali. Jakoby se objevilo něco mnohem důležitějšího (nějaká naléhavější potřeba), čeho si předtím vůbec neměli čas povšimnout. Snad jde o odvahu žít svůj život bez větší připoutanosti k hmotným statkům, méně závislý na světských záležitostech, a tudíž bezstarostnější. Dalo by se říct, že se jedná o větší míru svobody, neboť čím méně toho člověk potřebuje, tím méně s ním lze manipulovat.

K nezbytným potřebám podle mého názoru patří žít ve společnosti těch lidí, kteří uctívají stejné hodnoty, schopnost radovat se z maličkostí, dobré zdraví, odpovídající pracovní zařazení (tedy práci, k níž má člověk vztah a předpoklady), střechu nad hlavou, stravu a oděv v nezbytné míře a prostor pro odpočinek i pohyb. Vše ostatní jsou již potřeby zbytné a někdy i zdraví neprospěšné.
 
Po revoluci v roce 1989, ať již jsme si toho byli vědomi či nikoli, byl nastaven kurz „získat maximum“, který snad ani od nás (z naší republiky) nepocházel, a proto mnoho lidí zaskočil.

Současně světový vědecko-technický pokrok udával neúprosné tempo: stále nové a nové značky aut, domácích spotřebičů, mobilních telefonů, oděvů atd. Pod nátlakem reklamních kampaní mnozí propadli honbě za těmito pozlátky, o nichž se domnívali, že je snad učiní přitažlivějšími, neboť si od nich slibovali větší sebedůvěru a obdiv druhých. Na chvíli to vypadalo, že to funguje, nicméně tato euforie z rádoby bohatství značně opadla, neboť na druhé straně zplodila obrovskou bídu v oblasti intelektu.

V této honbě za tím, co se třpytí, se postupně zvyšovalo fyzické, emocionální i psychické vypětí stanovené pro naplnění přání. Tímto způsobem se z původně vyrovnaného člověka lehce stane člověk neurotický až psychotický, tedy nepoužitelný v tvůrčím procesu. Masa těchto lidí značně narostla, ale v současné době již začíná narůstat i počet těch, kteří tuto hru již přestali hrát, váží si více svého zdraví a jsou schopni žít i ve skromnějších podmínkách.

Ti, kdo odstartovali tento běh, možná dosud netuší, že v něm nakonec poběží sami, a že ho taky vyhrají, tedy přesněji řečeno v rámci hodnot, které sami uctívají. A to je snad největším zadostiučiněním pro ty ostatní.
 
Všimla jsem si, že lidé se rádi vracejí ve vzpomínkách ke svému dětství. K věcem i vztahům, které je provázely. Vesměs s láskou. Jakoby zpětně doceňovali hodnotu časů dřívějších, tzn. více soběstačnosti = více klidu. Nyní na ně doléhá tíha závislosti způsobená „vědeckým pokrokem“. Lze tomu dnes vůbec uniknout? Pokud ano, tak kam? Existuje ještě vůbec nějaký prostor mimo tuto závislost? Rádi vzpomínají, jak se dokázali těšit z obyčejných věcí, a jak tyto obyčejné radosti je dokázaly přenést přes všechny životní obtíže.
 
Vnímat svět pouze přes majetek a peníze a spojovat je s mocí je duchovní chyba. Taková moc není skutečná, může znamenat i krajní bezmocnost. Tato bezmocnost je obvykle doprovázena strachem, a proto také násilím. Bojí se snad ten, kdo nemá co ztratit?

Moc pocházející z hmotných statků je velmi vratká, neboť začnete-li takového člověka konfrontovat s jeho ne-rozumem, schovává se za své postavení a peníze, což je to jediné, co ho činí zdánlivě jistým. Nepotřebuje znát pravdu, ale chce si uchovat svoji iluzi.

Přirozenou autoritu si nikdo nekoupí, jen tu umělou, která sama o sobě nestojí ani za zrzavý groš. Tito rádoby „mocní“ nerozumí vztahům, jež jsou základem života, a tudíž ani životu. A proto ho ničí. Je smutné, když procházíte městem a potkáváte tolik zubožených a přehlížených lidí. A tak si kladu otázku: Dovolila by to eticky vyspělá společnost? Jaká tedy?
 
Svět se potýká s obrovskou nadvýrobou. Stačí se projít OD-Kotva, kde potkáváte převáženě jen načančané figuríny. Jakoby se člověk ocitl v začarovaném světě, z něhož vyprchal život. Všechny tyto věci mají být patrně náhradou za život ve vyrovnaných vztazích, který již neumíme žít. Stačí si otevřít kterékoli noviny, abychom se přesvědčili o tom, kolik je ve světě nesváru.
 
Obrat k lepšímu podle mého názoru znamená boj, ale především každý musí vyhrát nad svou vlastní chamtivostí a nepoctivostí, nad svou nepřejícností, závistí a zlovůlí. Až se tak stane, přestaneme se klanět před zbohatlíky. Začneme si zase více vážit čistoty a umírněnosti. Teprve poté se může vyřešit disproporce mezi cenami zboží a služeb na jedné straně a cenou práce (mzdou) na straně druhé, která je v současnosti hanebná.

-stam-