V den čtvrtého výročí mučednické smrti generála Bílého převzala paní Hana Bílá Československý válečný kříž 1939, jenž byl jejímu manželovi posmrtně udělen v ocenění odbojových zásluh. FOTO: ARCHIV DL
12. prosince 2009 Na letošní rok připadlo kulaté smutné výročí 15. března 1939, dne německé okupace naší vlasti, už dříve okleštěné mnichovským diktátem. Od sdělovacích prostředku v České republice jsme se při této příležitosti dočkali tradičních strohých informací.
Nejrozšířenější celostátní ,,seriózní“ česky psané deníky, patřící kosmopolitním vlastníkům, nevyšly s tématickými přílohami, jako tomu bylo v případě výročí 21. srpna 1968 a 17. listopadu 1989.
Přitom, kdyby nebylo tragických událostí roků 1938 – 1939, nedošlo by z největší pravděpodobností vůbec k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa o 30 let později. Je třeba racionálně určovat příčinu od následku. Tak jako v závěru zprávy o pohybu českého veřejného mínění v tzv. protektorátu Čechy a Morava, odeslané radiovou depeší československé zpravodajské ústředně do Londýna 20. 2. 1941, učinil za vojenskou odbojovou organizaci Obrana národa (ON) její velitel divizní generál Homola:
,,Moskva nám nevezme ani řeč ani půdu, kdežto Berlín obojí. Vládní forma se změní, za 30 – 50 let komunismus nebude, bude zde však národ, kdežto za vlády Němců by za 20 let byl národ zničen.“
Vojáci byli prostě vojácky důslednější a předvídavější. Bedřich Homola, čs. legionář, voják a především ryzí vlastenec, to neváhal dokázat i za cenu života. Zahynul katovskou sekyrou dne 5. 1. 1943 v Berlíně – Plötzensee. Když psal výše zmiňovaná slova, byl jeho předchůdce na velitelském místě ON armádní generál Josef Bílý již tři měsíce v rukou gestapa.
Řád Marie Terezie
Generál Bílý patřil mezi význačné osobnosti předmnichovské čs. armády. Náležel k uznávaným znalcům strategie a taktiky. Zvláště blízké mu byly problémy opevňování a operací v horských podmínkách. Narodil se 30. 6. 1872 ve vsi Ochoz u Žbonína (dnes Zbonín) Josefu Bílému a jeho ženě Anně, rozené Vaškové, kteří zde měli rolnickou usedlost. Po vychození obecné školy ve Varvažově J. Bílý studoval na českém reálném gymnáziu v Písku (1882 – 1887). Aby vzápětí zamířil na vojenskou dráhu.
V srpnu 1892 byl vyřazen z c.k. kadetní školy v Terstu. Nastoupil jako důstojnický zástupce k pěšímu pluku 15, nacházejícím se posádkou v Tarnopolu. V hodnosti poručíka je pro mimořádné schopnosti vyslán na Válečnou školu ve Vídni, jejímž posluchačem se stává v období let 1898 – 1900. Následně sloužil u různých útvarů pěchoty v celé habsburské monarchii (Osijek, Lvov, Terst, Vídeň). Před 1. světovou válkou začal přednášet taktiku na vídeňské kadetní a potom také na sborové škole.
Pokračoval rovněž jeho hodnostní postup. Těsně po vypovězení nepřátelství Srbsku ze strany Rakouska-Uherska povyšují Bílého dne 1. 8. 1914 na majora a určují velitelem I. polního praporu královéhradeckého c.k. pěšího pluku 18.
Za krvavých, převážně pozičních střetnutí se zúčastňuje bojů na východní a především italské frontě. Vojenskému umění rozuměl velmi dobře. Dosáhl nejvyššího vyznamenání v c. a k. armádě – Řádu Marie Terezie. Přesto se hrdě hlásil k tomu, že je Čechem. Nikdy nebyl typem onoho nechvalně proslulého rakušáckého oficíra.
Ještě po letech vzpomínali čeští vojáci od pěšího pluku 92, k němuž Bílý nastoupil 30. 4. 1916 po vyléčení zranění, na ,,svého“ starostlivého a statečného důstojníka.
Dobře vycvičený voják
Válku Josef Bílý zakončí v hodnosti podplukovníka 2. listopadu 1918. Koncem stejného měsíce byl na vlastní žádost přijat do tvořící se československé armády a ustanoven okrskovým a posádkovým velitelem v Českých Budějovicích. Stěžejní náplň jeho činnosti představuje v počátečním působení ve funkci demobilizace mužů, vracejících se z válečného běsnění.
V březnu 1920 odchází na Podkarpatskou Rus, ale zakrátko se vrací do českých zemí, kde přebírá velení 16. pěší brigády ve Frýdku. S ní se zúčastňuje vojenského zajištění území Těšínska, připadnuvšího po arbitrážním rozhodnutí našeho sporu s Polskem tzv. Konferencí velvyslanců vítězných dohodových velmocí z 28. července 1920 ČSR.
Bývalí rakouští důstojníci českého původu, jež zůstali věrni svému češství a přešli do česko- slovenské armády, to neměli vždy snadné. Do popředí se dostávali jejich legionářští kolegové. I v republice však museli uznat neobyčejné kvality a charakter plukovníka Bílého. Projevilo se to udělením prvního generálského stupně (generál V. hodnostní třídy). Mohl se spolehnout na podporu francouzských vojenských odborníků, majících v první polovině 20. let u nás značný vliv. Jejich respekt si získal opět svými schopnostmi a fundovanými názory.
Roku 1924 absolvoval informační kurz pro generály ve Versailles, přičemž se mu dostalo pocty Řádem Čestné legie. Přátelské styky udržoval zejména s generálem L. Faucherem, od února 1926 náčelníkem Francouzské vojenské mise v Československu.
J. Bílý byl znám též širší veřejnosti. Když se ho novináři jednou ptali co považuje za největší úspěch, odpověděl bez rozmýšlení: „Dobře vycvičený voják“. Jím vypracovaná písemná hodnocení podřízených generálů a důstojníků představují zajímavý, ale rovněž kritický pohled na špičky prvorepublikového vojska.
V letech 1922 – 1923 zastává místo zástupce šéfa zemského vojenského velitelství (ZVV) v Brně. Dvakrát krátce zaujal i tento vedoucí post (1926, 1927). Od 1. 8. 1923 do dubna 1928 byl velitelem brněnské 6. pěší divize, poté 1. pěší divize v Praze. Už jako divizní generál je jmenován dne 3. 7. 1928 na čelo ZVV Praha, tady působil k 1. červenci 1935, kdy odešel v hodnosti armádního generála (od 26. 6. 1931) do výslužby.
Psi palte!
Napjatá situace v září 1938 jej znovu dočasně přivedla do činné služby. Za branné pohotovosti státu velí záložnímu velitelství ,,M“ ve Vizovicích. Kapitulační rozkaz vydaný po zradě západních spojenců i přes pocity ponížení uposlechl. Když k nám Němci v březnu následujícího roku definitivně vtrhli, hovoří o hanbě. Pokusil se jí odčinit. Nečekal na žádné pověření.
Z podnětu tzv. rady starších (generálové J. Bílý, S. Vojcechovský, A. Eliáš, H. Vojta) a po poradách konaných po 20. 3. 1939 mezi ním, Vojcechovským a generálem S. Ingrem vznikla již uvedená Obrana národa. Josef Bílý se stává jejím hlavním velitelem.
Koncem léta a na podzim 1939 se podařilo vybudovat vojenské podzemí, které představovalo rámec tajné armády s ústředním štábem. Jemu podléhala tři zemská velitelství (Praha, Čechy a Morava) a speciální útvary – sabotážní, zpravodajské, pro radiotelegrafické a kurýrní spojení atd. Zemským velitelstvím byly podřízeny kraje (tzn. divize), těm pak okresy (pluky), členící se na teritoriální úseky – prapory, roty a čety. Zároveň ON vysílala naše vojáky z okupované země k utvoření čs. zahraniční armády. Před napadením Polska se na Západ předalo množství údajů o plánech německého vedení války.
Důsledky oslav 28. 10. 1939 nepostihly jen studenty vysokých škol. Gestapo intenzivně hle-dalo iniciátory demonstrací a postupně zmapovalo podstatnou část sítě Obrany národa. Začátkem roku 1940 skončilo období první garnitury ON, kterou Němci prakticky zničili. Koncepce orientovaná na brzké povstání, a nedostatek konspirace se krutě vymstila. Okupanti potřebovali prozatím udržet v Čechách a na Moravě z vojenských, strategických a hospodářských důvodů klid a pracovní výkonnost. Boj na domácí frontě proti zkušenému a krutému nepříteli ještě měl být složitý a dlouhodobý.
Generál Bílý se uchyluje do ilegality a téměř rok uniká německým represivním složkám. Odmítá odchod do emigrace, i když se smyčka stále více stahovala. Byl zatčen 14. listopadu 1940 v Chlumu u Třeboně. Následoval převoz do Prahy, vyšetřování a umístění v pankrácké věznici.
Dne 27. září 1941 nastupuje do úřadu zastupujícího říšského protektora Reinhard Heydrich se svou taktikou „cukru a biče“. Druhé se praktikuje hned od 28. září, vyhlášením stanného práva po celém protektorátu, doprovázeném rozsáhlými perzekucemi. Jednou z prvních obětí se stává právě armádní generál Josef Bílý. Téhož dne v 21 hodin byl zastřelen v jízdárně dělostřeleckých kasáren v Praze - Ruzyni. Hrdost neztratil ani před německou popravčí četou. Jeho poslední slova zněla: „Ať žije Československá republika! Psi palte!“ Jako voják žil, jako voják padl!
V den čtvrtého výročí jeho mučednické smrti převzala paní Hana Bílá Československý válečný kříž 1939, jenž byl jejímu manželovi posmrtně udělen v ocenění odbojových zásluh.
Vladimír Mlejnecký
