Projekt Letní deník čtenáře byl již ukončen.

18. 8. MONTESQUIEU: O duchu zákonů (vydal A. Čeněk)

„Ve státě republikánském všichni lidé jsou si rovni, jsou si také rovni ve státě despotickém: v prvním státě, protože jsou vším, ve druhém, protože nejsou ničím.“ (Kniha šestá)

„Zásadám republikánským odpovídá zcela požadavek Platonův, aby byli trestáni smrtí ti, kteří by přijali dary, aby konali svou povinnost. Dary se nesmí bráti, prohlásil Platon, ani za věci dobré, ani za věci špatné.“ (Kniha pátá)

17. 8. MONTESQUIEU: O duchu zákonů (vydal A. Čeněk)

„Láska k demokracii je také láska k zdrženlivosti. Každý se tam má těšiti z téhož štěstí i z týchž výhod, poživati týchž radostí a míti tytéž naděje; to možno ovšem očekávati jen tehdy, jsou-li všichni zdrženliví.“

„Obyčejně každý otec může dáti svým dětem vzdělání podle své vůle; ještě snadněji jim může vštípit své nadšení. Jestli se to nestane, je to způsobeno tím, že dojmy z vnějška zničily to, co bylo vykonáno v domě otcovském. Mládež mravně upadá jen tehdy, když dospělí mužové jsou již zkaženi.“ (Kniha čtvrtá)

16. 8. MONTESQUIEU: O duchu zákonů (vydal A. Čeněk)

„Slepá poslušnost předpokládá u toho, kdo poslouchá, nevědomost; je nutno ji předpokládati i u toho, kdo rozkazuje: nemusí uvažovat, ani pochybovat, ani usuzovat, musí jen chtít.“ (Kniha čtvrtá)

„Jako je občanská ctnost nutná v republice, čest v monarchii, je nutný strach ve vládě despotické; občanská ctnost tam není nutná a čest by tam byla i nebezpečná.“ (Kniha třetí)

15. 8. MONTESQUIEU: O duchu zákonů (vydal A. Čeněk)

„Řečtí politikové, kteří žili za lidových vlád, neznali jiné síly, která by je mohla udržeti, než občanskou ctnost. Dnešní vlády nám mluví jen o továrnách, obchodu, financích, bohatství a dokonce také o přepychu. Když mizí občanská ctnost, zmocní se každého občana ctižádost, je-li jí vůbec schopen; a lakota ovládne všechny. Změní se předmět jeho touhy: co kdo dříve miloval, nyní už nemiluje; dříve byl každý svoboden poslouchaje zákonů, nyní chce býti svoboden proti nim. Každý občan je jakoby otrokem, který utekl z domu svého pána.“ (Kniha třetí)

14. 8. MONTESQUIEU: O duchu zákonů (vydal A. Čeněk)

„V Dubrovníku se mění hlava republiky každý měsíc; ostatní úředníci každý týden; velitel pevnosti každý den. To se ovšem může dít jen v malé republice, která je obklopena obávanými mocnostmi, které by snadno podplatily nižší úředníky.“ (Kniha druhá)

„Ústava římská a athénská byly velmi moudré: usnesení zákonodárného sboru měla platnost zákona po dobu jednoho roku a nabývala trvalé platnosti jen vůlí lidu.“ (Kniha druhá)

13. 8. MONTESQUIEU: O duchu zákonů (vydal A. Čeněk)

„Zákony musí býti tak přizpůsobeny národu, pro který jsou vytvořeny, že jen náhodou se mohou zákony jednoho národa hoditi pro národ druhý.“ (Kniha první)

„Zákony jsou v nejširším slova smyslu nutné vztahy, které vyplývají z povahy věcí.“ (O duchu zákonů)

12. 8. MACHIAVELLI: Vladař (1513)

„Záruka trvalého úspěchu je tedy právě v přizpůsobování. Ale přesto si myslím, že je vždycky plodnější jednat rázně než opatrnicky, protože Štěstěna je žena a jen dokud ji ovládáš pevnou rukou, udržíš si ji. Přeje mladým, prudkým a smělým, a odvrací se od chladných počtářů.“

11. 8. MACHIAVELLI: Vladař (1513)

„Lidé klidně ublíží tomu, koho milují, protože láska je morální závazek a ten pro svůj prospěch klidně poruší. Právě proto, že jsou špatní a slabí. Ale strach z trestu je přece jen drží na uzdě.“

„Panovník ovšem musí umět i z živočišné říše vybírat. Měl by dávat přednost lišce a lvovi. Lev nepostřehne léčku, liška si neporadí s vlky. Měl by tedy být bystrý jako liška a silný jako lev. Kdo myslí, že vystačí se silou, tomu nepatří do ruky žezlo.“

10. 8. MACHIAVELLI: Vladař (1513)

„Pro ty, kteří se dostanou k moci díky náhodě a se štěstím, je snadné vládu získat, ale velmi obtížné ji udržet.“

„S pomocí žoldnéřského vojska se dobývá pomalu, zdlouhavě a málo, zato rychle a mnoho se ztrácí.“

9. 8. MACHIAVELLI: Vladař (1513)

„Těm, kteří získali vládu vlastním přičiněním, je obtížné knížectví získat, ale mnohem lehčí si je udržet. Obtíže vyplývají částečně ze zavádění nových pořádků… (…) Tomu, kdo jej zavádí, jsou nepřáteli všichni, kteří se dřív měli dobře (…) K vyjasnění této otázky je zapotřebí zjistit, zda ti, co přináší novoty, tak činí z vlastní vůle a zcela samostatně, nebo zda svůj záměr uskutečňují s pomocí někoho jiného. V druhém případě dopadnou vždycky špatně a ničeho se nedomohou. Stojí-li však na vlastních nohou a mají dostatek vlastních sil, jen málokdy podlehnou.“

8. 8. MACHIAVELLI: Vladař (1513)

„Lidé jsou už totiž takoví: raději se vydávají po prozkoumaných a vyšlapaných cestách a svým konáním napodobují ty cizí vzory, které jsou už ověřené a zavedené. Jenomže, připomínám, nelze jít nikdy navlas stejnou cestou a dojít dokonalosti těch, jež napodobujeme. A proto moudrý člověk půjde cestou prošlapanou jen znamenitými předchůdci a napodobí ty největší, aby se jim alespoň v něčem podobal, když už se jim zcela nevyrovná. Moudrý muž si má počínat jako zručný lukostřelec: aby zasáhl příliš vzdálený cíl, namíří raději mnohem výš, nikoli však proto, aby šíp vyletěl vysoko, nýbrž proto, aby vyšším zamířením spíše zasáhl zvolený cíl.“

7. 8. MACHIAVELLI: Vladař (1513)

„Lidé totiž rádi mění vládu v domnění, že si tím polepší, a teprve zkušenost je poučí, že si vlastně pohoršili.“

„Neměli bychom zapomínat, že možné protivníky buď musíme zahrnout laskavostmi, nebo je zničit, protože za malé urážky a za malá příkoří se mohou ještě mstít, ze velké však už nikoli.“

„Kdo jinému dopomáhá k uchopení moci, sám sobě podřezává větev, na níž sedí. Ať mu pomůže lstí nebo zbraní, obojí je novopečenému panovníkovi stejně nepohodlné.“

„Není skutečně osvědčenějšího prostředku jak si udržet vládu, než je zkáza.“

6. 8. ANDRÉ MAUROIS: Dějiny Anglie (Nakladatelství LN, 2000)

„Feudalismus byl vlastně zničen královským dělostřelectvem (ULTIMA RATIO REGUM – „poslední argument králů,“ což bylo heslo, které nechal vyrýt Ludvík XIV. na svá děla).“

„V roce 1301 dal král Edvard I. svému synovi Edvardovi, který se narodil ve Walesu a kterého vychovávala waleská chůva, titul prince z Walesu a tento titul zůstává dodnes titulem nejstaršího syna anglických králů.“

5. 8. ANDRÉ MAUROIS: Dějiny Anglie (Nakladatelství LN, 2000)

„Dolní sněmovna vznikla jako svazek drobné šlechty s městskou buržoazií (…) Ve čtrnáctém století se však v Anglii společenské třídy pomalu prolínají, zatímco ve Francii se mezi šlechtou a ostatním obyvatelstvem země zvedá hradba (…) V Anglii byla šlechta spíše šlechtou služební než šlechtou rodovou, a z toho pochází prestiž, která se pojí s veřejnou funkcí dodnes.“

4. 8. ANDRÉ MAUROIS: Dějiny Anglie (Nakladatelství LN, 2000)

„Slovo parliament se v Anglii používá už od roku 1239, ale zpočátku znamená jen samotný akt hovoru. Parlament je v té době rozprava Velké rady, a Velká rada jako taková zůstává stejně jako dřív soudním dvorem, který tvoří barones majores, povolávaní jednotlivě, a barones minores, povolávaných šerifem hromadně. (…) V roce 1265 svolal odbojný Šimon z Montfortu, hrabě z Leicesteru, památný parlament. Tentokrát jsou tu shromážděny již všechny složky budoucího anglického parlamentu – lordové, zástupci hrabství neboli county members, i měst neboli borough members.“

3. 8. ANDRÉ MAUROIS: Dějiny Anglie (Nakladatelství LN, 2000)

„Některá města vznikla kolem kláštera, jiná vznikla v těch místech, kde se dala překročit řeka, jak o tom svědčí jejich jména, končící koncovkou ford (hrad) nebo bridge (most)… …Slovo bourgeois (obyvatel města) pochází ze slova burgh (pevnost, hrad) a připomíná, že město byla po dlouhou dobu útočištěm.“

„Velmi zajímavý je osud francouzského slova preux (udatný), které se v tehdejší francouzštině spojovalo se statečným rytířem, a které se v angličtině změnilo v proud, což znamená pyšný nebo zpupný. Hledisko pána a hledisko služebníka.“

2. 8. ANDRÉ MAUROIS: Dějiny Anglie (Nakladatelství LN, 2000)

„Křesťanská pokora a skromnost ve spojení s hrdinskými vášněmi zplodí mezi desátým a třináctým stoletím typ muže, jakého starověk nepoznal, který sice stále ještě hřeší krutostí, ale přeje si zůstat čistý: rytíře.“ (viz epos Beowulf, jehož látka je severská)

1. 8. ANDRÉ MAUROIS: Dějiny Anglie (Nakladatelství LN, 2000)

OBRÁCENÍ NA KŘESŤANSKOU VÍRU V ANGLII – obrácení Edwina, krále Northumbie (asi 600 n. l.)

„Král pozval své hlavní přátele a rádce, aby vyslechli křesťanského misionáře Paulina. Paulinus vyložil nové učení a král se pak každého náčelníka zeptal, co si o tom učení myslí. Jeden z nich králi odpověděl:

„Ó králi, zdá se mi, že pozemský život člověka ve srovnání s časy, o nichž nic nevíme, se podobá rychlému letu vrabce, který prolétne síní, kde v zimě sedíš se svými hodnostáři a služebníky v kruhu kolem příjemného ohně před teplou večeří, zatímco venku zuří deštivé a sněhové vichřice… Vrabec, jak říkám, přiletí pootevřenými dveřmi a vzápětí vyletí jinými, ale mezitím je uvnitř a v bezpečí před zimou. Po kratičké, ale krásné chvilce však hned mizí v temné noci, ze které vyšel. Tak se nám jeví krátký život člověka, ale o tom, co se stalo dřív, nebo co teprve přijde, nevíme vůbec nic. Jestli tedy toto nové učení v sobě obsahuje něco jistějšího, myslím, že zasluhuje následování.“

Potom svolal pohanský velekněz: „Již dávno jsem poznal, že v bozích, kterým se klaníme, nic není… Navrhuji králi, abychom se jich všichni ihned vzdali, a já sám založím oheň v těch chrámech a na oltářích, které jsme tak dlouho světili bez jakéhokoliv užitku.“

31. 7. ANDRÉ MAUROIS: Dějiny Anglie (Nakladatelství LN, 2000)

„Slovo SLOGAN, používané v americké reklamě, je keltské slovo pro válečný pokřik.“

„Většina anglických měst s koncovkou –chester nebo –cester byla v době výboje římskými tábory (castra).“

„Většina Keltů se uchýlila do hornatých krajů západu a jejich potomky je tam možné nalézt i dnes (…) Sasové nazvali tyto uprchlíky jménem Walesu, Welsh, což znamená cizinci (německé slovo welche). Další Keltové se vystěhovali do Armariky, jedné z nejpustších částí Galie, a založili zde malou Británii (francouzskou Bretagne – Bretonsko). Mezi oběma Britániemi vzniklo trvalé pouto. „Tristan je Brit, Lancelot přišel k Artušovu dvoru z Francie a Merlin putuje sem a tam mezi oběma zeměmi.“

30. 7. VOLTAIRE: Výbor z díla (Svoboda, 1989)

„Na naší nebohé zeměkouli není možné, aby se lidé žijící ve společnosti nedělili na dvě třídy: na bohaté, kteří poroučejí, a na chudé, kteří slouží. A tyto třídy se dále dělí na tisíc dalších, a ty jsou zase ještě jinak rozlišené.“ (Rovnost, Filosofický slovník)

29. 7. VOLTAIRE: Výbor z díla (Svoboda, 1989)

„Člověk přímého ducha je čestný z toho prostého důvodu, z jakého dá člověk se zdravou chutí přednost výbornému vínu z Nuitz před vínem z Brie a koroptvím z Mansu před koňským masem. Zdravá výchova dbá na stálé pokračování všeobecného citu, jemuž říkáme čest, jehož se ani ti nejzvrhlejší nemohou zbavit a jenž je pilířem společnosti.“ (Pojednání o metafyzice)

28. 7. VOLTAIRE: Výbor z díla (Svoboda, 1989)

„Posuzovat podle jedné události všechny události vesmíru je krásný problém k řešení, ale řešit jej má Pán všehomíra.“ (Myšlenky o vládě)

„Když národ ví, jak vzít za práci, když jej cizinci nezotročí a nevyženou, snadno povstane z trosek a vždy se znovu vzchopí.“ (Esej o mravech a duchu národů)

27. 7. VOLTAIRE: Výbor z díla (Svoboda, 1989)

„Zdálo se mi, že většina lidí dostala od přírody dost rozumu na to, aby mohla utvářet zákony, ale ne všichni jsou dost spravedliví, aby mohli dělat dobré zákony.“ (Zákony)

„Skutečná filosofie znamená zastavit se tam, kde je to třeba, a nikdy se nevydávat na cestu bez spolehlivého vedení.“ (Pojednání o metafyzice)

26. 7. VLADIMÍR KLOKOČKA: Ústavní systémy evropských států (Linde, 1996)

„Většinový princip určuje, kdo vládne, nikoli jak se vládne. Volba není primární metodou výběru toho, co je správné, ale toho, co je možné. Ti, kdož se neshodují s většinou, nemusí se mýlit, ale mohou mít dokonce pravdu.“

„Radikální kritiku vyslovil např. Niklas Luhmann, jenž dospěl k závěru, že princip většiny není vlastně prostředkem k dosažení politické legitimity, ale řešením z rozpaků. Funkci voleb vidí Luhmann v poskytnutí příležitosti pro uspokojivé odreagování voličů. Volby chápe jako útěchu voličů, prostřednictvím emocionálního odreagování „…od skutečnosti, že opravdová rozhodnutí jsou tak jako tak přijímána bez jejich součinnosti.“

25. 7. FRANTIŠEK WEYR: Soustava československého práva státního (Praha, 1924)

„Moc ústavodárnou (pouvoir constituant) rozumí se právo lidu dáti si ústavu a dle potřeby ji měniti, kdežto mocí ustavenou (pouvoir constitué) jsou funkce, vykonávané na základě provedeného aktu ústavodárného. Jsou to funkce v předcházejícím odstavci uvedené: zákonodárná, výkonná a soudcovská. Podle učení o této dvojí moci přísluší moc ústavodárná lidu samému a v zásadě nemůže býti vykonávána jeho zástupci (reprezentanty, poslanci). Lid má na tuto moc přirozené právo a není žádnými ústavními pravidly ve svém právu omezen. Z toho plyne, že v moci ústavodárné je obsaženo i právo na revoluci. Moc ustavená je naproti tomu vázána provedeným aktem moci ústavodárné.“

24. 7. LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ: Myšlenky (Melantrich, 1973)

„Není jiná láska než ta, která dovede obětovat duši svou za druhy své. Láska je jenom tehdy láskou, když je sebeobětováním. Jen když člověk obětuje druhému nejen svůj čas a své síly, nýbrž když pro milovanou bytost nasazuje své tělo a obětuje jí svůj život, jenom to uznáme všichni za lásku, a jenom v takové lásce nacházíme všichni štěstí, odměnu lásky. A jenom tím, že taková láska existuje v lidech, se udržuje svět. Matka, kojící nemluvně, dává přímo sebe, své tělo za pokrm dítěte, které by bez tohoto pokrmu nebylo naživu. A to je láska. Zrovna tak dává sebe i své tělo za pokrm jinému každý dělník, který pro štěstí ostatních vyčerpává své tělo v práci a přibližuje se tím k smrti…“ (Láska pravá a nepravá)

23. 7. LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ: Myšlenky (Melantrich, 1973)

„Kdyby vůle každého člověka byla svobodná, to jest, kdyby každý člověk mohl jednat tak, jak se mu chce, byly by celé dějiny řadou nesouvislých náhod. Kdyby třeba za tisíc let jen jediný člověk z milionů měl možnost jednat svobodně, to jest, jak by chtěl, bylo by zřejmé, že jediný svobodný čin tohoto člověka odporující zákonům by znemožnil existenci jakýchkoliv zákonů pro celé lidstvo.

Kdyby však existoval jediný zákon usměrňující jednání lidí, nemohlo by být svobodné vůle, protože pak by lidská vůle musela tomuto zákonu podléhat.“ (Rozum a dějiny; Lidská činnost a zákony dějin)

„…veškeré lidské snažení, veškeré životní podněty jsou jen usilováním o větší svobodu. Bohatství – bída, sláva – neznámost, moc – podřízenost, síla – slabost, zdraví – choroba, vzdělání – nevědomost, práce – nečinnost, sytost – hlad, ctnost – hřích jsou pouze větší nebo menší stupně svobody.“ (Rozum a dějiny…)

22. 7. LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ: Myšlenky (Melantrich, 1973)

„Co znamená vlastnictví? Vlastnictví znamená, že to, co je dáno, náleží výhradně mně samotnému, to, s čím mohu udělat vždy všechno, co chci, to, co mi nikdo nemůže odejmout, co mi zůstane do konce mého života a to, co mohu užívat, zvětšovat a zlepšovat. Takovým vlastnictvím je pro každého člověka jen on sám. A zatím se obvykle stejným slovem označuje domnělé vlastnictví, v jehož jménu vzniká všechno strašné zlo ve světě: války, popravy, soudy, vězení, přepych, prostopášnost, vražda a záhuba lidí.“ (Soukromé vlastnictví jako kořen všeho zla)

„Příčinou toho, že je po celém světě rozšířen hašiš, opium, víno a tabák, není chuť, rozkoš, rozptýlení, nebo zábava, nýbrž pouze potřeba přehlušit hlas svědomí.“

21. 7. LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ: Myšlenky (Melantrich, 1973)

„A právě tak nyní nikdo nevidí a ani nechce vidět, že se v naší době poroba většiny lidí udržuje peněžitými daněmi státními i pozemkovými, které vlády vybírají od svých poddaných – daněmi vybíranými pomocí úřadů a vojska, pomocí týchž úřadů a téhož vojska, které se vydržují z daní.“ (Tři druhy poroby)

„Peníze jsou totéž, co otroctví; mají stejný účel a následky. Jeho účel je osvobodit se od zákona, od přirozeného zákona života, od zákona osobní práce pro uspokojování vlastních potřeb. A následky otroctví pro majitele: vznikají a do nekonečna se vynalézají nikdy neukojitelné nové potřeby, objevuje se rozmazlená ubohost a mravní zkáza; a pro otroky – poroba člověka, a jeho ponížení na stupeň zvířete. Peníze jsou novou strašnou formou otroctví, a stejně jako stará forma osobního otroctví znemravňuje otroka i otrokáře, jenže mnohem hůře, protože zbavuje otroka a otrokáře osobních lidských vztahů.“ (O penězích)

20. 7. HONORÉ DE BALZAC: Ztracené iluze (Illusions perdu, 1837-43)

„Nepovšimli jste si mezi jinými rozmanitostmi společnosti, jak zejména její úsudky jsou vrtkavé a požadavky nesmyslné? Některým lidem je dovoleno vše, mohou dělat věci třebas nejpošetilejší, u nich je vždycky všechno v pořádku a lidé se zrovna předhánějí, aby jejich činy ospravedlňovali. K některým jiným je však společnost neuvěřitelně přísná: ti musí dělat všechno jenom správně, ti se nikdy nesmějí mýlit, nesmějí chybovat, ba ani se trošičku pozapomenout; člověk by řekl, že jsou to zbožňované sochy, které se okamžitě dávají z podstavců, jakmile jim zimní nepohoda ulomí prst nebo urazí nos; jim není dovoleno nic lidského, jsou nuceni být vždycky bezvadní a dokonalí…“

19. 7. HONORÉ DE BALZAC: Ztracené iluze (Illusions perdu, 1837-43)

„Tím, že dnešní společnost zve všechny své děti k téže hostině, probouzí v nich už na samém úsvitu života ctižádostivost. Olupuje mládí o jeho kouzlo a většinu jeho nejlepších citů kazí tím, že do nich vplétá výpočty.“

„Vstupujeme do doby, kdy se všichni ochudí tím, že se majetek jednotlivců postupnou nivelizací bude zmenšovat. Budeme požadovat levné knihy i prádlo, tak jako se začínají požadovat menší obrazy, protože nikdo nemá dost místa pro obrazy velké. Košile a knihy nebudou tedy zkrátka trvanlivé. Solidnost výrobků mizí ve všem všudy.“

„Čím je kniha krásnější, tím méně naděje na její odbyt. Každý vynikající člověk stojí nad lidským davem, jeho úspěch je tedy v přímém poměru k času, který je nutný k docenění jeho díla. Žádný knihkupec nechce čekat. Kniha vydaná dnes musí být prodána zítra. Za tohoto systému odmítají nakladatelé knihy závažné, které musí čekat na vyšší a zdlouhavé uznání.“

Knihovna želivského kláštera. FOTO: MARTIN ZBELA

Vážení čtenáři,

nejsou to jen životní zkušenosti, které ovlivňují naše myšlení a činy. Člověk potřebuje ke svému duševnímu rozvoji mnohem více, než jen „vstřebávání“ každodenní a všední reality.

Jsou lidé, kteří za celý svůj život nevzali do ruky žádnou hodnotnou knihu. A dokonce si mohou myslet, že o nic nepřišli. Jejich protipólem je člověk, jenž svůj čas vyměřený na tomto světě prožil v knihách takřka celý.

Myslím si, že obojí je extrém a hlavně hloupost. Nevzdělávat se, nečíst, je asi stejnou pošetilostí jako vzdělávat se a hltat informace nepřetržitě. Takoví lidé zpravidla nedokážou své myšlenky předávat dál. První totiž nemá co nabídnout, nemůže být tedy učitelem. Druhý, knihomol, zpravidla zůstane celý život jen žákem.

V letech 2003 až 2004 jsem prošel obdobím života, které jiní nazývají „pouští“. Odchodem z hlučné metropole na malé město se mi konečně naskytla příležitost otevřít místo novin knihu, respektive odložit noviny (tištěné i elektronické) a věnovat se pouze knihám. Pamatuji si, že to byl právě Arthur Schopenhauer a jeho Aforismy k životní moudrosti, co mne provázelo ještě na cestě autobusem z rušného města na klidnou Vysočinu.

Získávat nadhled patří k nejkrásnějším životním okamžikům a velcí filosofové, byť svým životem a dílem nemálo rozporuplní, jsou těmi nejlepšími průvodci. Mezi myslitele však patří také a hlavně literáti, spisovatelé a básníci. Za dva roky „na poušti“ jsem přečetl na pět desítek knih a nějakou hlubší souvislost mezi jednotlivými díly byste hledali marně.

Přes německou filosofii jsem se dostal k francouzskému románu 19. století, abych následně „prožil“ pohnutky osvícenců a dobrodružství jejich velké revoluce, ze které jsem velmi rychle vystřízlivěl a našel „klid“ v dílech duchovních autorů. Mohu vás ale ubezpečit, že skutečný klid nenajde člověk nikdy, už vůbec ne v literatuře, o čemž svědčí i má poslední rozečtená „Kniha neklidu“ od portugalského básníka Fernanda Pessoy.

Dalo by se říct, že knihy si vybíráme podobně jako ženy. Dobrou ženu si nelze koupit, přesto si knihy kupujeme a všímáme si jejich obalu, někdy dokonce více než obsahu. Své nejlepší knihy jsem si nikdy nekoupil, a když, v antikvariátu stály pakatel. Zpravidla jsem pro ně musel do knihovny. Naopak, ty nejelegantnější a nejdražší zůstaly pouhou dekorací na mé polici.

Výběr lidí, partnerů, není tak nahodilý, jak by se nám mohlo zdát. Náš dnešní vztah ovlivňuje podobu vztahu budoucího. Stejně tak i mezi autory a jejich knihami přece jen existuje nějaká paralela, kterou si určujeme my sami. Podle ní můžeme sledovat peripetie našeho myšlení, utváření názoru, chcete-li – světonázoru.

Knihy nečteme ledabyle, pokud zrovna nechceme jen zaplácat nudu. Knihy nám rozšiřují obzory a právě díky nim vidíme i to, co jsme před jejich přečtením ještě neviděli. Nikdy nemohu moc dobře vědět jaká bude má další kniha, dokud jsem právě tu otevřenou nedočetl.

…

Smyslem mého čtenářského deníku na stránkách Dělnických listů je přiblížit čtenářům jednotlivá díla alespoň krátkými úryvky. Budou postupně zveřejňovány tak, jak jsem si je před lety zaznamenal do poznámkového sešitu. Nemohou sice nahradit obsah celé knihy, jejich prostřednictvím si však možná k němu najdete svou cestu a čas. Snad budou dobrou inspirací pro vaše dobrodružství na cestě k životnímu poznání.   

Martin Zbela
šéfredaktor