24. října 2010 Když v říjnu 1526 stavovští volitelé přijali za českého krále kandidáta rodu Habsburků, rakouského arcivévodu Ferdinanda, určitě se domnívali, jaký uvážlivý skutek vykonali pro zemi a pro sebe. Podobně nás od roku 1989 představitelé polistopadové vládnoucí garnitury „různého zabarvení“ přesvědčují o skvělosti členství v Evropské unii. Neuběhlo ani tolik času, aby se začalo ukazovat, že to zrovna uvážlivé rozhodnutí nebylo. Centralizační snahy vídeňského dvora vyvolávaly odpor. Odplata za revoltu v roce 1547 postihla především města, která ztratila svá privilegia. Zatímco šlechtě Ferdinand I. zdánlivě odpustil, šlechtičtí stavové si krátkozrace pochvalovali, že oslabením měst se zbavili významného konkurenta. Na několik desítek let nastalo zdánlivé uklidnění. Pod povrchem to nicméně soustavně vřelo.

Příčinou bylo, že katolickou stranu čím dál tím pronikavěji prostupoval výbojný protireformační náboj. Za rozsáhlé podpory habsburských císařů a zahraničí chtěla zvrátit i přes malý počet ve svůj rozhodný prospěch dosavadní rovnováhu katolictví a protestantismu a zásadu náboženské tolerance, uhelného kamene českého veřejného života od konce 15. století. Ideu konfesijního násilného převratu doprovázelo úsilí o zlomení politického vlivu stavovského a nastolení absolutistické moci panovnické, přenesené k nám ze španělského a italského prostředí. Rozleptávala zásadu národní solidarity, dusila city národní pospolitosti, usnadňovala pronikání cizích zájmů, myšlenek a plánů.

Roku 1615 ještě zemský sněm vyhlásil češtinu za jediný oprávněný jazyk při sněmování i jiných úředních jednáních. O dvě léta později katolická část šlechty prosadila Ferdinanda Štýrského, známého zavilým odporem ke všemu nekatolickému, jako budoucího českého krále. Uzavření (poboření) dvou evangelických kostelů a zákaz konání sněmu byly posledními jiskrami, které vznítily požár. Stavovská opozice zareagovala na soustavné porušování tzv. Rudolfova majestátu, zaručujícího náboženskou svobodu, dne 23. května 1618 defenestrací prohabsburských královských místodržících z oken Pražského hradu. Odbojný počin nespokojenosti s vládnutím císaře Matyáše se záhy změnil v povstání proti Habsburkům vůbec. Ustavila se vláda 30 direktorů. Ta rozvinula diplomatické styky a zahájila verbování vojska.

Leč doufání stavů ve vydatnou pomoc především od německých protestantů, jakož od ostatních protivníků Vídně, zůstalo pramálo splněno. Zklamalo též nové obsazení českého královského trůnu falckým kurfiřtem Fridrichem (1619), sílu povstání spíš oslabující než-li posilující. Sami sobě pomoci nedokázali – a jiní jim měli pomoci. Cizina, jíž česká vlast nejméně přirostla k srdci, ji přirozeně nechala ničit s nezájmem do nebe volajícím.

Už v 16. století nastával hluboký úpadek staročeské bojovnosti. Instituce zemské hotovosti, založená na branné povinnosti domácího obyvatelstva, představující národní vojsko se nacházela v rozkladu dovršeném v první polovině 17. století, kdy zcela zanikla. V žoldnéřských sborech, jež se tehdy staly evropským trendem a tím i základem české vojenské moci, nabýval tedy převahu cizí živel. Rovněž celé povstání bylo vedeno nájemnými vojáky, jimž byl jeho cíl, uhájení české politické a duchovní svéprávnosti, namnoze úplně lhostejný.

O vojenské zdatnosti vyrůstající z národa, jako v počátcích husitské revoluce, povstalečtí předáci tudíž neuvažovali. Avšak nebylo u nich ani dost ochoty k nutným hmotným obětem, ačkoliv nemohli nevědět, že svým konáním vhodili na váhy osudu nejen budoucnost království, nýbrž i svou. Mravní rozklad ukazoval praktickou tvář. Nevynaložili vše, aby zápas byl veden se vším potřebným důrazem a energií. Jejich armáda trpěla nedostatkem a strádáním, čímž bojová odolnost ještě více ubývala. Přitom u nepřítele nebyla situace o mnoho lepší. Platit nechtěl nikdo.

I rozhodující porážka na Bílé hoře byla nemalým dílem výsledkem nedostatečné prozíravosti a připravenosti. Král Fridrich, ač o to žádán, se nepostaral, aby unavené ustupující oddíly měly připraveny v jinak velmi výhodné pozici před Prahou zásoby a opevněné postavení. Ráno 8. 11. 1620 se dosti důstojníků i mužstva odebralo od svých jednotek do hlavního města. S tím, že dojde v nejbližší chvíli k střetnutí, se nepočítalo. Tak bitva, zahájená krátce po poledni vojskem císaře Ferdinanda II. jen jako „velká šarvátka“, skončila ve dvou hodinách plným rozbitím armády českého státu a krále.

„Bílá Hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic,“ napsal historik Josef Pekař. Důsledky bělohorské katastrofy definitivně potvrdil vestfálský mír z roku 1648, končící tzv. třicetiletou válku. Přestože vnějškově vypukla pod náboženskými hesly, pokračovala pro záměry světské. Znovu jako předtím a potom šlo pouze o získání vlivu, kontroly území a ovládnutí národů. Vytěžování lidského a přírodního bohatství „elitou“ mocných, osobujících si vyvolenost.

České země, představující jedno z hlavních bojišť konfliktu, zůstaly vyplundrovány, zotročeny na duchu i svědomí a rozchváceny cizáckým panstvem. Do roku 1656 získalo všechna práva šlechtická (inkolát) jenom v Čechách 417 cizích rodů. Ty podporovaly habsburskou nadvládu a jazykově se orientovaly na němčinu. Počty našeho, všemi opuštěného národa, byly dramaticky zmenšeny vybitím, hladomory a emigrací. Není však potlačen žádný národ než takový, který se chce nechat potlačit. Vytrvalá tajemná vnitřní odolnost našich předků a váha veliké minulosti pomáhaly překonat v lidu praktické pohřbení za živa. V něm, přehlížený, neútočný, ale nedotčený, žil zdravím svých nositelů, aby vzrostl, jakmile přišel příznivější čas, k úspěšné české národní agitaci.

Mezitím trvale klesalo státoprávní postavení Koruny české v habsburské říši na úroveň provincie. Částmi českého státu platila Habsburská, respektive Habsbursko-Lotrinská dynastie, svoje spojenectví a porážky (Lužice, Kladsko, Slezsko). Vysávala krev a peníze z našeho národního těla. Kolik to přineslo zmařených, nešťastných životů a hořkosti, aniž by se to dnes, na rozdíl od různých zástupných informací, nějak výrazněji připomínalo. Kromě všeobecného pokroku, který se stejně nedal zastavit a musel být dříve, nebo později v nějaké podobě akceptován, jsme se vděku rakouského domu příliš nedočkali. František Josef I. (1848 – 1916) několikráte přislíbil svou korunovaci českým králem, naposledy nejvyšším písemným výnosem – císařským reskriptem (12. 9. 1871). Po doporučeních z Berlína a Budapešti se rozhodl nepálit si pro bezvýznamné Čechy prsty…

Jenom logicky se potom jeví, že okamžitě po znovuzískání samostatnosti revoluční Národní shromáždění v první schůzi 14. listopadu 1918 jednomyslně schválilo na návrh Dr. Karla Kramáře tento historický text: „Všecka pouta, která nás svázala k dynastii Habsbursko-Lotrinské, jsou přervána. Konec je smlouvám z r. 1626 i pragmatické sankci. Dynastie Habsbursko-Lotrinská ztratila všechna práva na trůn český. A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý je svobodnou československou republikou.“
  
Jedno intrikánské seskupení, věky kující pletichy, spatřujíc v tom už samozřejmou povolanost k této „zábavě“, dohrálo hru a bylo odstaveno. Někteří hlasatelé kosmopolitně-globalistického sjednocování Evropy litují zániku Rakouska-Uherska. Idealizované jimi naděje, která mohla prý zabránit tragickým mezníkům 20. století. Známý římský státník a filosof Cicero pravil, že historie je učitelkou života. Učme se proto z někdejších chyb, chceme-li být opět skutečnými hospodáři vlastní země. Pokud k tomu ještě máme vůbec vůli, když jsme si dokázali nechat za 20 roků tak velkodušně promrhat duchovní a materiální bohatství, vybojované a vybudované předcházejícími generacemi českého národa v průběhu uplynulých dvou set let. Další šanci nám totiž dějiny nemusí dát…

Vladimír Mlejnecký