Náš příběh, jejž prožíváme ve skutečné realitě, nikoliv v Cameronově virtuálním světě, je mnohem prozaičtější. Ale pouze na první pohled... FOTO: ARCHIV DL
26. ledna 2010 Filmový příběh se odehrává ve vzdálené budoucnosti, kde lidstvo objevilo planetu, která skýtá neuvěřitelná přírodní bohatství. Je to svět rozmanitý, plný tvorů a rostlin. V tomto světě žijí tvorové, pro které je příroda nejen pouhým prostředím, ale avatárem, nebo-li zpřítomněním duchovních bytostí.
Náš příběh, jejž prožíváme ve skutečné realitě, nikoliv v Cameronově virtuálním světě, je mnohem prozaičtější. Ale pouze na první pohled. Naše odcizení se přírodě a jejímu vlivu na náš život vychází ze změny myšlení. Útěku z duchovního světa do světa materiálního. Myslíme, věříme jinak, než mysleli a věřili naši předci.
Přírodu bereme jako lesík za městem, který občas překáží nějaké dálnici nebo železobetonové hale. Chceme-li ji „šetřit“, a tím alespoň z části uspokojit špatné svědomí z našeho odzicení (důkaz možného návratu), hledáme v bydlišti barevné popelnice. Když milovat přírodu, tak umět správně vyhazovat tuny odpadků.
Betonujeme, konzumujeme, nerozumíme
Loni na podzim ministerstvo životního prostředí zveřejnilo zprávu o stavu české přírody a krajiny. Jeden pohled na mapy zeleně, porovnání jejich stavu k rokům 1980 a 2005, rozšiřující se bílé skvrny na úkor těch zelených, nepotřeboval dalšího komentáře. Tady se již rozhodlo a učinilo. Beton nahrazuje půdu. Živelně a rychle. (Bohužel, oslavy 17. listopadu informace o aktuálním stavu naší krajiny poněkud upozadily. Asi by narušily pokrytecké veselí nad skvělou konzumní demokracií.)
Česká krajina v roce 1980. Zeleně je mnohem více než dnes. Zdroj: MŽP
ČR v roce 2005. Markety, parkoviště, haly ničí krajinu. Zdroj: MŽP
Od roku 2006 se podle ministerské studie vybetonovalo nebo jinak přeměnilo bezmála 540 kilometrů čtverečních. Jde o plochu větší než rozloha Prahy či okresu Most nebo Teplice. Stromy a úrodná půda musely (opravdu musely?) ustoupit hypermarketům, autostrádám, satelitním městečkům, obřím parkovištím a skladům.
Zemědělství v pravém významu přestává v České republice existovat, stalo se okrajovou záležitostí zájmů společnosti, která si plody přírody pořizuje stejnou cestou jako televize montované v Číně. Dokonce i jablka a hrušky se k nám dováží z daleké ciziny. Když přijedou zemědělci protestovat do Prahy, místní obyvatelé na ně pohlíží jako na nepříjemný hmyz, který blokuje magistrálu v plynulém provozu.
Strom před domem
Znovu se vrátím k příběhu Avatar. Člověk si podrobuje cizí svět, aby se zmocnil jeho bohatství. I za cenu zničení tamní kultury a její „božské“ přírody. Na soulad mezi myslí tamních tvorů s rostlinami a živočišstvem pohlíží s arogancí a zpupností. Typická vlastnost hlupáků, kteří zapomněli na své kořeny.
I my zapomínáme. Přicházející generace dokonce už ani nemají na co zapomínat, protože zkrátka neví. Monitor je pro mnohé z nás vstupní branou do světa, kde si neušpiníme boty od hlíny. Mléko, maso, ovoce a zelenina v lednici… Co nám je do jejich původu. Odněkud to přivezou, my to na jednom místě zkonzumujeme. Strom před barákem nemá duši, protože je ze dřeva. Sníh škodí silnicím a naším autům.
Termín avatár pochází z hinduismu. V sanskrtu toto slovo znamená sestup a přeneseně vtělení. Abych byl konkrétnější, avatár ze stromu před barákem nedělá pouhé dřevo, složené z celulózy, ligninu, organických a anorganických látek. Strom před domem má svůj smysl a poslání, protože je.
Pro ateistický mozek materiálního „náboženství“ je předcházející věta asi problematická. Protože pokud přijmeme fakt, že strom před činžákem nepostrádá duši, znamená to, že naše lednice plná jablek, masa a mléka je jakýmsi chrámkem padlých bohů. A nebo jejich darem nám.
Strom před domem má svůj smysl a poslání, protože je...









