20. března 2009 Zemědělcům už pomalu dochází trpělivost, protože jejich situace je den ode dne horší. Není divu, že před očima nechápajících Pražanů a ještě méně chápající eurokomisařky pro zemědělství uspořádali protestní pochod hlavním městem. To si ovšem naběhli. Potíže, s nimiž se zemědělci denně potýkají, jsou pro sdělovadla komerční i veřejnoprávní mnohem méně zajímavé než rozlité mléko na dlažbě, rozsypané zrní a utrpení dvou živých kraviček v městských ulicích.

K nepochopení se hned přidala veterinární státní správa, která za tyto delikty bude rozzlobené zemědělce pokutovat. Ovšem zemědělci nejsou ani tak rozzlobení, jako spíše zoufalí. Teprve nyní doplácejí na uspěchaný vstup naší republiky do EU, kdy se přístupové smlouvy nahonem uzavřely, takže se zemědělství neprojednávalo takřka vůbec. Nelze zazlívat zemědělské politice starých unijních zemí to, že využila šanci a v podobě záměrného nastavení nerovných podmínek se zbavila tak vážného konkurenta, jakým i přes potrhlou antikoncepční transformaci naše zemědělství pro ně bylo a dosud je.

Musíme dnes připomínat lidem, že tím, kdo tenkrát tolik pospíchal a vedl jednání, byla vláda sociálních demokratů. Právě oni tenkrát pospíchali a pospíchají i dnes s přijetím Lisabonské smlouvy.

Leč vraťme se k zemědělcům a tomu, jak na ně dopadá krize. A jsou to dopady velmi kruté právě pro specifiku tohoto druhu podnikání. Základními výrobními prostředky jsou půda, rostliny a zvířata. Útlum hospodaření v situaci recese a krize v zemědělství vypadá i dopadá jinak.

V průmyslu je možné snížit fond pracovní doby, utlumit výrobu nebo, když už dojde na lámání chleba, přečkat nejhorší dobu v odstávce výroby. Stroje se vypnou, dělníci dostanou zákonných šedesát procent mzdy, pokud jim odbory nevyjednají mzdu vyšší, a provoz může být bez problémů obnoven. (Stranou ponechávám pro tentokrát otázku propouštění a sociální dopady na zaměstnance i na zaměstnavatele.) Zemědělci nic z toho udělat nemůžou.

Půdu je možné nechat ležet ladem, ale to uškodí krajině, zaplevelí pole a náklady na obnovení rostlinné výroby budou obrovské. Je možné spálit žito v peci elektrárny, aby zdražil chleba, jak zaznamenali svého času slavní W+V. (Mimochodem, tehdy byla také krize.) Ovšem krávu, na rozdíl od stroje, nevypneš. Musí dostat krmení nebo včas, dokud ještě z nedostatku krmení neztratila hmotnost, skončit na jatkách.

Odborníci tvrdí, že založit kvalitní chov dojnic je věc na desetiletí a prakticky v našich ekonomických podmínkách nemožná. Totéž platí o chovu vepřů či drůbeže. Ovce a kozy jsou už dnes spíše alternativou hlavního směru zemědělského podnikání.

Stále více chovů, zvláště těch menších, kde nemají ekonomické rezervy, dnes zaniká. Dojnice končí na jatkách a sdělovadla si kritických podmínek všimnou jen tehdy, když někdo nechá zvířata chcípat hlady. Jinak to jaksi moc nezajímá ani vládu, ani spotřebitele. Své mléko si přece v supermarketu koupí tak či tak. Bude sice pocházet z okolních zemí, kde je zemědělská politika prozíravější, ale mléko jako mléko. Ostatně, pokud se nic nezmění, brzy už naše země nebude potřebovat zemědělskou politiku vůbec. Nebude mít totiž zemědělství.

Rudolf Pikola