internetové noviny / elektronický archiv

Režisér festivalu Jeden svět přivítal dělnické aktivisty hajlováním

18. března 2009 Jako členové občanského sdružení Dělnická mládež jsme byli pozváni studentkou FAMU Apolenou Rychlíkovou, abychom v pondělí 16. března vystoupili na festivalu o lidských právech Jeden svět v Praze. Protože se nebráníme dialogu, který může obě strany obohatit, pozvání jsme přijali a domluvili jsme si se slečnou schůzku na Václavském náměstí u sochy patrona země.

Po setkání a vzájemném představení nám začala Apolena Rychlíková pokládat na kameru nejrůznější otázky, na které jsme odpovídali. V polovině našeho interview nám bylo řečeno, že video materiál, který právě natáčíme, budeme moci zhlédnout druhý den na ČT2 v pořadu Střípky Jednoho světa 2009. To, že jsme nebyli předem upozorněni, že toto neoficiální setkání na Václavském náměstí odvysílá ČT, nám přijde značně neprofesionální, s největší pravděpodobností i účelové, přesto jsme v rozhovoru pokračovali.

Před dvacátou hodinou se společně odebíráme do nedalekého Francouzského institutu, kde už několik dní probíhá festival Jeden svět. Projekce, na kterou jsme byli oficiálně pozvaní, se jmenuje Burianův den žen s Petrou Edelmannovou. Celé zpracování tohoto „dokumentu“ nebylo nijak zajímavé a bylo jen vidět co je Národní strana zač, když její předsedkyně nedokázala ani komentovat výroky svých členů na svých veřejných akcích a její postoj k nim. Ale nic z toho mě ani nepřekvapilo, jelikož to není žádné nové odhalení či zjištění o této straně.

Překvapující a šokující bylo spíše to, v jakém duchu se celé akce nesla. Obecenstvo bylo naprosto jednostranné a tvůrci filmového záznamu Filip Remunda, Vít Klusák a Jan Burian hned z kraje po projekci pseudo-dokumentu veřejně prohlásili, že určitě objektivní nejsou a dali plně najevo své názory a postoje ke všem nacionalistům, ať už k těm skutečně opozičním nebo těm pro-systémovým, co si na ně jen hrají. Celá akce byla tedy jen jeden velký výsměch všemu pro-národnímu.

Na místo objektivní diskuze na nějaké úrovni to byla jen pouhá fraška. Svědčily o tom i řeči tvůrců, jak ve svém cyklu o ženách byla předsedkyně Národní strany první žena, které nekoupili květinu. Na otázku proč tak neučinili měli autoři připraveny dvě verze odpovědi. První oficiální, že všechna květinářství byla na státní svátek 28. října zavřena. Druhou pravdivější, že jí prostě nechtěli žádnou koupit. Celé publikum z toho bylo unešené a jen dokázalo se souhlasem prskat smíchy. Lidé v sále působili jak fanaticky manipulovatelná masa proti-národní propagandou svých tří vůdců. U nezaujatého pozorovatele atmosféra v sále mohla evokovat některý z totalitních režimů.

I přes můj pohled na tuto marginální tzv. národní stranu si myslím, že by bylo více než na místě kdyby její zástupce k takové diskuzi také přizvali. Jinak totiž opravdu působí jen jako skupina lidí co za zády pomlouvají každého, kdo nemá stejné názory jako oni. Plnohodnotná diskuze, ve které by je někdo mohl umlčet svými argumenty, je nezajímá. Raději se budou dusit smíchy nad ubohými vtípky.

Celou dobu jsme si mysleli, že na festivalu vystoupíme i my a zfanatizované publikum nám bude klást otázky. To se ovšem kvůli špatné domluvě nestalo. Během přestávky před vysíláním druhého filmu byl s námi před sálem natočen rozhovor s režisérem Martinem Duškem pro pořad Střípky Jednoho světa 2009. Rozhovor byl ovšem z jeho strany veden také v celkem nepřátelském duchu. To ale nebylo nic překvapivého. Dušek je dle webu ČT autorem televizních reportáží a dokumentů pro multikulturní vysílání.

Na první pohled bylo zřejmé zaujetí proti nám, proti lidem, co odmítají multi-kulturní vizi světa – nenávist zvítězila nad novinářskou profesionalitou. Když se nám představil tento multikulturní aktivista, slušně jsme mu podali ruku a také se představili, na což nám pan Dušek každému odpověděl „Heil Hitler!“. Režisér působil působil značně mimo realitu. Zdravil nás nacistickým pozdravem, měl skelný pohled, vrávoravou chůzi, zadrhával se (možná dlouze přemýšlel) a z jeho dechu byl cítit alkohol. Snad takoví nejsou všichni ti, co dne utváří české kulturní podvědomí.

Naprosté znechucení, takový byl náš pocit z tohoto večera. Další znechucení přišlo posléze, když jsme zjistili, že sponzorem festivalu je i Ministerstvo kultury. Tzn. že ho financujeme ze svých daní, my všichni. Jeden svět a jím podobné tendenční a účelové projekty jsou ty, které my nepovažujeme za nic kulturního a přínosného pro společnost. Proti těmto a jím podobným projektům budeme my stát vždy v morální opozici.

Lucie Šlégrová